Jak se vypořádat s tlakem v dnešním světě?
V dnešní době je produktivita stále více ceněným atributem a společenským ideálem. Lidé jsou stále více nuceni být neustále vysoko produktivní a efektivní, aby uspěli v pracovním a osobním životě. Tento tlak na produktivitu však může mít negativní dopady na naše zdraví a celkové pohodlí.
Jak tedy můžeme najít rovnováhu mezi požadavky na produktivitu a péčí o sebe sama? Jak se můžeme vyrovnat s neustálým tlakem na to, abychom byli vždy "na vrcholu hry"? Co můžeme udělat, abychom si udrželi zdraví a psychickou pohodu, aniž bychom museli obětovat naši produktivitu a úspěch? Budu rád za rady a vaše názory na toto téma.
Vysrat se na to.
Jsou nuceni? Spis se nechaji byt nuceni. Problem je jen a pouze ve tve mysli, jaka je tva mysl, takovy je tvuj svet. To cemu rikas tlak je jen tva iluze, ty jsi jeho stvoritel. Produktivita ci uspech jsou taktez jen konstrukty tve mysli zalozene na dualnim vnimani sveta. Reseni je celkem jednoduche, staci se zabit.
Hodit na to bobek, je elegantnější řešení.
Proč hned definitivní řešení? Stačí si najít jinou práci, třeba v úplně jiným oboru. Místo vývoje softwaru jít někam na farmu. Všechno bude jiný. Jen si ujasnit, jak moc miluje peníze a požitky z nich plynoucí.
Ja mel na mysli zbavit se sveho maleho "ja". Freudovske Ich, ego, nebo jak to chces nazyvat. Ta cast co diskriminuje, rika ti tady jsem ja, tam jsou oni. Tohle chci, tohle nechci. Tohle je spravne, tohle je spatne...
Pak bude jedno jakou praci delas, software vyvoj nebo farmar, popelar ci reditel banky, zadna prace nebude problem. Hodne penez, malo penez - neexistuje, vzdy budes mit vic nez kolik potrebujes.
Jo takhle, to jo. Jediný, co je třeba změnit, tak sám sebe, protože svět/lidi okolo nezměníš, ale svůj pohled na ně ano.
Prostě nepodlehnout tomu tlaku a držet si tu úroveň nikoli "maximální", ale jen "dost dobrou" s ohledem na ostatní a soukromé věci.
Kdysi se psalo Sally. Ale to se ještě produktivita tak neoslavovala.
Vtip(?):
Dotaz: Milá Sally. Co bys dělala, kdybyste byli večer v bytě s tvým chlapcem sami v bytě najednou zhaslo světlo? Značka: Zoufalá.
Odpověď: To samé co jste tam pak dělali vy dva. A byla bych ještě zoufalejší.
IMHO v dnešním světě obvykle nejde o produktivitu, ale o zdání produktivity. Že se o tom hodně mluví, ale kdyby se pro to mělo něco udělat, nedej Bože, aby to znamenalo nějakou další práci pro šéfa nebo dokonce ohrožení jeho pozice, tak existují účinné nástroje, jak to zamést pod koberec.
Zrovna nedávno jsem vytáhl z knihovny knihu "Zákony profesora Parkinsona" (nakladatelství Svoboda Praha 1995), píše se o tom v kapitole "Zatvrzelec co všechno zamítne" (od str. 118) a "Zákon odkladu" (od str. 128). Staré, ale furt platné.
Je nová doba, existují i silnější zbraně:
https://www.mmspektrum.com/clanek/normy-rady-iso-9000-prinos-nebo-hrozba
Tady jsem kdysi diskutoval:
https://www.podnikatel.cz/clanky/7-rad-jak-zefektivnite-porady-abyste-se-neuporadovali-k-smrti/nazory/
Je zajímavé kouknout se na tohle video (je s českými titulky). když jsem někam tenhle odkaz dával, kdosi mne v diskusi nařknul, že jsem nedovoleně natáčel na poradě v jejich firmě.
https://www.loupak.fun/video/srandicky/19281-expert-ve-firme
Sranda musí bejt kdyby fotra věšeli.
Proč bys měl být nucen být stále vysoce produktivní?
Přece pořád platí, že jak si to zařídíš, takové to máš. Můžeš si zvolit, zda budeš dělat spousty "pracovních" věcí od rána do večera, 7 dní v týdnu - nebo pojedeš lážo-plážo a spokojíš se s menšími penězi, s menším "společenským úspěchem a uznáním". Jestli něco umíš, můžeš zkusit se postavit na vlastní nohy, chodit do práce a poslouchat blbého šéfa přece není nutné. Pak si svůj výkon budeš regulovat sám.
Jo, to ale platí, pokud se dotyčný dívá na jiné a ne na sebe. Pokud chceš, aby pro tebe dělali rychle a efektivně. Na nějakou všeobecnou produktivitu *) a společenský ideál u sebe zvysoka kašlu desítky let. Že mám míň, než nějaký super-vytížený manažer? No a co - na druhé straně mám svůj klid, pohodlnou rutinu a pominu-li nějaké ty termíny (které dodržet musím), jsem naprostým pánem svého času.
----
*) píšu všeobecnou, protože to neplatí absolutně. Když už něco dělám, snažím se to pochopitelně vymyslet tak, aby mě to stálo co nejméně úsilí a času.
Všechno je v hlavě a nastavení mysli.
Po letech v pracovním procesu (a nejen tam) jsem se dobral k několika psychickým bodům:
- práce není smysl života, ale jen prostředek k obživě.
- najdu si takovou práci, která mě bude alespoň trochu bavit a nebude mě příliš srát, když už se musím nějak živit
- zaměstnání je oboustranný obchodní vztah - zaměstnavatel mi nedělá laskavost, že tam můžu pracovat, ale kupuje si můj čas, moje dovednosti a znalosti. On potřebuje mě, tak mi platí. Až mě nebude potřebovat, bez milosti mě propustí. Dělám tak, aby firma fungovala a měla zisk, tím pádem mě bude nadále potřebovat. Ale nestojím o to, aby mi svoje rádoby filozofický myšlenky cpala do hlavy (platí zejména u velkých korporátů).
- když je toho v práci moc a je velký tlak, tak je důležitý umět se rozhodnout, na co se dřív vysrat. Neumím se rozdvojit, pokud je víc úkolů, je třeba stanovit si priority, resp. nechat nadřízeného určit, co po mně chce nejdřív.
- peníze - fajn, když jsou, ale nemusím vydělávat miliony, abych si koupil větší auto a ohromoval jím sousedy. Raději budu v pohodě s málem, než s nervama v kýblu v novým Bavoráku a jednou ročně na týden v Dubaji.
Život je příliš krátký na to, abych ho strávil v práci. Už nejsme ve středověku.
Oni v tom středověku měli víc volna, než teď běžný pracující.
To je paradox, co?
Makáme jak idioti, hromadíme majetky, ale nejsme šťastní. Japonci by mohli vyprávět.
Máme hromady nových technologií, který šetří lidskou sílu, ale nevyužíváme ji na to, abychom se měli lépe všichni a měli víc času si užívat život, ale jen k tomu, aby se měli líp jen někteří (větší zisk).
Proto seru na přesčasy, život mám jen jeden a volný čas penězi nenahradím.
Jít do politiky.