Všechno je v hlavě a nastavení mysli.
Po letech v pracovním procesu (a nejen tam) jsem se dobral k několika psychickým bodům:

- práce není smysl života, ale jen prostředek k obživě.

- najdu si takovou práci, která mě bude alespoň trochu bavit a nebude mě příliš srát, když už se musím nějak živit

- zaměstnání je oboustranný obchodní vztah - zaměstnavatel mi nedělá laskavost, že tam můžu pracovat, ale kupuje si můj čas, moje dovednosti a znalosti. On potřebuje mě, tak mi platí. Až mě nebude potřebovat, bez milosti mě propustí. Dělám tak, aby firma fungovala a měla zisk, tím pádem mě bude nadále potřebovat. Ale nestojím o to, aby mi svoje rádoby filozofický myšlenky cpala do hlavy (platí zejména u velkých korporátů).

- když je toho v práci moc a je velký tlak, tak je důležitý umět se rozhodnout, na co se dřív vysrat. Neumím se rozdvojit, pokud je víc úkolů, je třeba stanovit si priority, resp. nechat nadřízeného určit, co po mně chce nejdřív.

- peníze - fajn, když jsou, ale nemusím vydělávat miliony, abych si koupil větší auto a ohromoval jím sousedy. Raději budu v pohodě s málem, než s nervama v kýblu v novým Bavoráku a jednou ročně na týden v Dubaji.

Život je příliš krátký na to, abych ho strávil v práci. Už nejsme ve středověku.