1984, Proces...
Okrem toho, ze si tuto knihu pamatam ako 1982, co ma inde vo vlakne L-Core opravil, co si spominam tato kniha vo mne vzbudila taky depresivny pocit marnivosti a zbytocnosti, ked clovek bojuje boj, ktory nemoze vyhrat. Spominam si, ze rovnaky (mozno podobny) pocit som mal z Kafkovho Procesu.
Je to o to zaujimavejsie, ze vacsinou knihy na mna az tak emotivne neposobia, ale na tieto dve si spominam tak, ze dokonca ani nemam chut ich citat znovu, pretoze viem, zeby mi nic dobre nepriniesli (co sa tyka nalady).
Momentalne napriklad citam Vojnu svetov (inspiracia by L-Core) a pride mi to ako pomerne smiesne a naivne, takze sa da povedat, ze nechovam velku bazen k svetovym dielam, ale Kafku, hoci som cital mozno pred 20 rokmi tak tten pocit depresie si pamatam dodnes.
Je este nejake dielo, co by takto na mna mohlo zaposobit?
No a jako protipól k depresivkám nabízím Stopařova průvodce po Galaxii nebo Nadaci.
Stopar je dobry, ale viac som sa chechtal pri Zemeploche.
Mne zeměplocha nějak neoslovila. Chceš se chechtat až k bolení břůška? Pak doporučím "Pan Kaplan má stále třídu rád" (autora už si nepamatuju, gůglit nebudu).
Leo Rosten. Preklad Antonin Pridal. V tomhle pripade autor neni az tak dulezity jako prekladatel - prave ten tomu v cestine dodal to nejvetsi kouzlo.
Doporučuji vzít si starší překlad Pavla Eisnera. Nejlépe mít obě knihy současně, pak je vidět, že Leo Rosten dodal vlastně jen námět. Eisner s Přidalem pak napsali úplně nové knihy.
Ja to cetla i v originale - za "napsani uplne nove knihy" bych to asi uplne neoznacila, ale ty jazykove hratky museli prekopat docela hodne, to rozhodne ano, takze ceska verze urcite je genialni
Eisneruv preklad jsem bohuzel jeste v ruce nemela, takze nedokazu porovnat, ale myslim ze nekde v predmluve te verze od Pridala je psany, ze z Eisnera vychazel.