Pocit bez moci a méněcennosti
Ahoj, ani nevím proč jsem založil tohle téma, ale možná potřebuji vypustit trochu páry. Jde o to že si tady připadám úplně zbytečný, podle starších příspěvků jste mohli vidět že jsem na vozíku už nějakých 18 let a tento stav je trvalý, a ke všemu jsem 4% (ano netajím se tím) což je pro kluka na káře těžké, ať už s hledáním vztahu a tak různě, dokonce jsem vydal na jednom webu článek, který měl docela ohlas, ale čekal jsem trošku více už jenom podle komentářů, kterých bych čekal mnohem více, i jsem čekal že někdo napíše a na něco se zeptá a nebo bude mít nějaké připomínky.
A tohle na mě nějak dolehlo, připadám si že tady prostě nemam co dělat, připadám si hrozně osamělý, prostě něco v mém životě chybí, a tím nemyslím kamarády, těch mam dost, ale oni mě nedokáží poradit, vyslechnou mě, ale to je tak všechno buď pokrčí rameny a nebo mlčí, prostě neví co říct. Jsem tip člověka, který je velký introvert a hodně poslouchám a naslouchám a právě já dokáži druhému člověku pomoct, psychicky ho podržet a poradit mu, ale sobě nedokáži, prostě si připadám méněcenný, někdy jsem šťastný, furt se směji a jindy jsem smutný, brečím, vzpomínám na hezké věci, které jsem prožil, jindy zase myslím na to že bych nejraději skončil se vším, začal jsem i kvůli tomu chodit do fitka, které mi pomůže zapomenout a přijít na jiné myšlenky, ale po pár dnech mam zase stavy, hrozně se bojím samoty, bojím se prostě toho co mě čeká v budoucnosti. Na konci května mi bude čtyřiadvacet let a mam pocit že mam nějakou krizi, ale zároveň mam pocit že jsem na ní ještě mladý, přemýšlím i to tom že bych zašel k psychologovi, jenomže co když mě bude chtít ládovat prášky a nebo mě někam zavřít?
proč? nesvéprávný nejsi. prášky nejsi povinen jíst (ani kupovat). zavřít tě nemůže, protože bys ho úspěšně žaloval.
čili zkusit pokecat s ním můžeš, kdyžtak pokoušeš ty ho.
Navíc psycholog prášky (nijak moc) nedává, s tím si chodíš především pokecat. Prášky dává obvykle až psychiatr. A k tomu se dostaneš až tehdy, když ti opravdu kape na karbid.
On je nedává vůbec, resp. nemá oprávnění předepisovat psychofarmaka. Maximálně tak může podat acylpyrin a tvrdit, že je to rozemletá stehenní kost Gándhího a že to pomáhá. Psychologem totiž může být kdokoliv a není k tomu potřeba mít lékařského vzdělání.
K psychiatrovi vůbec nemusíš jen v okamžiku, když ti kape na karbid. Je celá řada nemocí způsobených nedostatečnou hladinou nějakých látek, zejména tedy serotoninu, v mozku. Tak jako může být nemocná slinivka nebo játra nebo plíce, tak může být nemocný mozek. To přece není ostuda.
Když se podíváte do čekárny u psychiatrické ordinace, budete možná překvapeni, že tam nesedí samí schizofrenici, paranoici atp., ale jsou tam úplně normální lidi, stejně jako o očaře nebo zubaře, akorát nemají na nose brýle nebo opuchlé tlamy.
Píšu to sice v reakci na Prasaka, ale myslím to všeobecně. Stačí se rozhlídnout kolem sebe. Na pohled je kolem nás plno spokojených a úspěšnějších lidí, než jsme my. A pak si stačí uvědomit, že zhruba třetina populace (!) už musela někdy v životě psychiatra navštívit a nebo k němu dochází pravidelně. Je strašně důležité si to uvědomit: člověk není debil, jen mu část jeho mozku trochu onemocněla a je potřeba jí pomoct. To je nejtěžší fáze - uvědomění si, že moje deprese či jakákoliv jiná psychická nemoc JE odstranitelná, ale nepůjde to chlastem (ten to spíš zhoršuje), ale pouze tím, že svůj stav zkonzultuju s odborníkem. Jakmile toto člověk pochopí a vezme za své, má zpola vyhráno. Obvykle totiž lidé s depresí zaujmou postoj "mně už nic nepomůže" a dál se utápí v marastu. Nelze je za to vinit (jsou nemocní), pouze lze do nich stále dout a nejlépe ve světlé chvilce dohlédnout na to, ať se k psychiatrovi objednají.
Prášků od psychiatra se neboj. Dnešní moderní (a zároveň běžné) léky už dávno nejsou to, co se dočteš na Internetu. Důležité je léčit příčinu a ne důsledek. Takže se neládovat Lexaurinem, to pomůže jen krátkodobě, byť i ten se hodí jako záchrana pro první dny a týdny, než začne léčba příčin zabírat.
Jde o psychologa ne o psychiatra, k němu bych už vůbec nešel
Nestavěj si a priori hráze. Nepředstavuj si psychiatra jako šílence nebo chápavého blahosklonného člověka, co si myslí svoje.
Jsou to normální lidi, kteří narozdíl od nás vědí, jak funguje mozek.
Oprosti se od psychiatrických léčeben, šílených vědátorů z filmů... Nepoznáš rozdíl v tom, že se bavíš s psychologem nebo psychiatrem. Osobně bych psychiatra upřednostnil - studoval to roky. Ale samozřejmě pokud chceš začít u psychologa, je to také správný krok.
Já myslím, že jen nemáš pořádného koníčka.
Upni se na něco, co tě baví a rozvíjej se v tom. Peněz máš dost, jak píšeš, takže se můžeš plně věnovat svým zálibám.
Co se třeba hecnout a začít pořádně sportovat a dotáhnout to na paralympiádu?
Člověk když má moc času přemýšlet většinou ho přepadnou deprese nebo něco podobného. Taky bych doporučoval se na něco upnout.
Je pravda ze nějaké koníčky by to chtělo, ale pár se jich najde, ale řekl bych ze jsou to obyčejné, které má spoustu lidí, co se týče sportu, tak jediný, který by mě bavil, a který jsem hrál i ve škole byl florbal, ten mě opravdu bavil, ale to bych musel najít nějaký klub, aby to nebylo jenom pro zábavu, jenže tyto kluby jsou jenom v Praze a to už je trošku z ruky, já žiji v takovém menším městě, kde totálně chcipl pes, ale dříve nebo později budu muset odejít
však to vůbec nevadí, na obyčejných "věcech" člověk většinou najde největší zalíbení a potká fain lidi.
Pokud jsi opravdu z malého města kde jak říkáš chcípl pes, tak to je vždycky s tou zábavou složitější. Ale věřím, že něco najdeš.
Koníčků jsou mraky. Vždyť to nemusí být vyloženě na "plný úvazek". Jednu dobu mě bavilo tohle: http://www.ymjr.cz/downloads.php?cat_id=3 , ne že bych ty modely lepil, konstruoval jsem je. Pak mě to bavit přestalo, teď začínám mít pomaličku chuť se k tomu vrátit. Ještě si nejsem jistý, ale mám to "v záloze".
(K tomu bych podotknul, že přímá odezva, ačkoli modely pilně stahují, staví, upravují a já nevím co, se limitně blížila a blíží nule. Přímo mi za těch skoro deset let napsalo tak deset lidí reakci, která by mě přiměla pokračovat. Stejně jak u toho tvého článku. To ale nesmíš brát vážně.)
V mezidobí (vyjímám jen to, u čeho nepotřebuji mobilitu) jsem jezdil na PC online GT Legends a rFactor. Někdo to může brát za "zabíjení času", ale poznal jsem hromadu lidí, kteří to brali velmi vážně. Skoro šest let mi trvalo, než jsem vyhrál první "mistrák"...
Modelaření - mnoho oborů k realizaci, v současnosti mi učarovaly RC letadla, takže už mám rozestavěný Pitts Special... Ani u toho není imobilita překážkou. Zrovna u RC létání jsou většinou kolem lidi, kteří pomůžou kde můžou, povzbudí, poradí....
Psát články je zábava, když má člověk o čem. Taky jsem to zkusil. Taky si to možná někdy zopakuji.
Ani teď nevím, co mě napadne příště...
Článek jsem psal protože mi tady něco chyběla taková osvěta a tak jsem začal psát, ale je to jeden článek, který nebude mít ani pokračování a v hlavě se mi další ani nerýsuje, ale je pravda že si nějakou zábavu najít musím, jinak to se mnou bude ještě horší
Pro hračičky je koníčkem třeba programování. Člověk vidí velmi rychle výsledky, má ohromnou radost, když se mu po dvou laborování něco podaří a výsledek je jednoduše sdílitelný. Mohou ho velmi rychle využívat i jiní lidé. No a jako třešnička, když si člověk vypracuje slušnou úroveň, může se tím i živit.
Tohle jsem zkoušel, opravdu je to zajímavé, ale moc nerozumím tomu jazyku, ale momentálně si dělám grafický kurz, tak až ho dodělám, tak asi zkusím ještě něco s tím programováním
jj, až přestanu chodit do práce, hodlám se vrhnout na Arduino. Vřele doporučuji každému. Pokud má tazatel blíže k humanitním oborům, co třeba cizí jazyky a případně překladatelská činnost? Oboje (tím myslím programování a překládání) skýtá téměř nekonečné možnosti.
Spíše mě zajímají nové technologie
to mě taky, ale s tím si v obýváku hrát nemůžu.