Něco z letiště

Když už jsem tu párkrát otravoval s letadly, najděte si v odkazovaných "Čechoviny".
Namátkou něco kratšího a slabšího.

Jednou jeden kolega, který nebyl zrovna lingvista, vytlačoval „stopadesátčtyřku“. Museli přerušit „buksírovku“, protože za érem se motal SAAB společnosti CROSSAIR. Byl to ten, co měl jeden čas přes celý trup namalovaného Fantoma opery, na jedné straně v negativu. Byla to sběratelská rarita. Kapitán se hned ptal „počemu my stojim“ a ubohý kolega, který uměl jenom několik naučených frází, se začal potit a nakonec z něj vypadla neuvěřitelná věta: „Za vami samaljot s čortom iz těatra!“ Líčil nám pak, jak bylo ve sluchátkách notnou dobu ticho, pak se ozval nejistý hlas: „Da, thank you“ a pak už jinak mužný a autoritativní kapitán ani nehles, „čort iz těatra“ dostal chrabrého frontového letce do kolen.

To druhý je delší a je možné, že pán bude trochu jako Donutil - přibarvuje. Ale komu to vadí, že jo.

Na začátku sedmdesátých let jsme u Slov Airu měli jako dopravní prostředek malý náklaďáček značky IFA. Byl to výrobek z dnes již neexistující NDR; nevím, kde udělali tehdy soudruzi z NDR chybu, ale to auto bylo neskutečné. Mělo dřevěnou kostru, pokrytou bakelitovými panely, motor z Wartburga, byl to předchůdce automobilu IFA, takový malý náklaďáček s plachtou. Na ježdění po letišti akorát a na technické prohlídky se tehdy zase tak moc nekoukalo. Tak toto auto hraje v našem příběhu hlavní roli. Jednoho dne přiroloval před bývalou zahraniční výpravnu Falcon 20 v barvách Francouzského vojenského letectva. My jsme tam s Pepou Š. lelkovali a čekali na naší „dvoustovku“, která se měla odkudsi vrátit. Falkon je krásné letadlo a v sedmdesátých létech v Praze nevídané. Šli jsme se na něj podívat. Z letadla vylezli dva pánové v oblecích a rozhlíželi se nechápavě kolem. Pepa jednoho z nich ke mně přived a povídá: „asi něco chce, tak to vyřiď“, pán se mě anglicky zeptal, jestli jsou správně na pražském letišti, já na to, že ano a a on, jestli tady není nějaké jiné pražské letiště, že jsou vládní delegace a že na ně má tady čekat auto s řidičem. Já na to, že to bude asi na novém letišti a to je tři kilometry odtud. „Můžete nás tam ale nějak dopravit, hrozně spěcháme, prosím.“ No, neměli jsme nic jiného, než ten náklaďáček a tak povídám „nezlobte se, my tady máme jenom tady ten náklaďák „. Do toho se vmísil ten druhý, velvyslanec Francie, jak jsem se později dozvěděl z vizitky, a povídá: „Jestli tamto jezdí, tak klidně s tím“ a ukazoval na naší nebohou IFU. Pepa pochopil a přines sedačku z letadla, která se tam povalovala, dal ji na korbu, kterou trochu ometl. „To je pro toho podržtašku a pro pana presidenta jsem utřel sedačku a taky jsem ji trochu heftnul, aby se nekácela, víš, že trošku uhnila!“ Pan velvyslanec si sedl do kabiny, trochu ho udivilo, že se dveře neotevírají jako u ostatních aut, ale dřevěný rám uhnil a tak se dveře musely vyndat celé a zase celé nasadit. Se slovy, že má rád zajímavá auta, se uvelebil na sedadle, Pepa pomoh sekretáři na korbu, já zasadil dveře za panem diplomatem a chtěl jsem se rozjet. Udivený Francouz povídá „C’est automatique?“ protože neviděl nikde řadící páku. Tu totiž někdo zlomil a my jsme ji svařili trochu špatně, takže, když tam byla jednička nebo trojka, páka zmizela pod palubní deskou. „Hm, dřevěná palubní deska, to musí být drahé auto“, řekl, když jsem vytáh řadící páku spod desky a jeli jsme směr nové letiště. Tam stál černý Citroen s vlaječkou a u něj řidič v obleku. Když jsem se tam přiřítil v oblaku zplodin z dvoutaktu, policajt, který tam stál, na mě začal nepříčetně řvát, ať s tím krámem vypadnu, že přijede vládní delegace a já na to „No, dyť!“ a vylezl jsem, vyndal dveře od spolujezdce a ven vystoupil uchechtaný představitel evropské mocnosti, zatímco vzadu se z pod plachty drápal jeho sekretář, napůl udušený výfukem dvoutaktu. Pan velvyslanec mě moc děkoval a pochvaloval si, že takové dobrodružství ještě nezažil.