Sny

"Padací" sny se mi nezdávají. Matně si pamatuji, když jsem byl malý, že se mi zdálo válení sudů a následné přistání v hromadě listí. Zdávalo se mi i o práci, ale to už dlouho nebylo; naštěstí.
Minulý týden jsem ale měl divný sen, řídil jsem nákladní auto (a přesně si pamatuji, že šlo o Liaz - valník) a nemohl jsem se za nic vymotat ze čtvrti, kde bydlím. Jel jsem po ulici, která ve skutečnosti vede pryč, ale ta končila betonovými zábranami. Další zase zajela někam do roští, kam jsem se neodvážil jet. Sen skončil probuzením (jak jinak, že) v momentu, kdy auto chcíplo.
Dříve, když jsem ještě míval klasický mechanický budík, tak ten ve snu párkrát zastoupil telefon. Situace - chrápu, něco se mi zdá. Začne zvonit budík. No a v tom snu jsem měl dojem, že zvoní telefon. Ve snu jsem telefon zdvihl, budík mezitím dozvonil a já samozřejmě zaspal.

To s tim budikem a telefonem mi pripomnelo jeden muj zazitek

3. trida, skola v prirode .. v noci se mi zdalo, ze me nekdo budi a neco mi chce, ale ja jsem akorat neco zamrmlala, otocila se a spala dal.. no, rano jsem zjistila, ze to az takovy sen nebyl, protoze na dverich v jidelne visela tabulka s vysledky nocni bojovky a ja mela samozrejme prazdne policko

Ńáký blbý políčko - lepší je se vyspat.

Není políčko jako políčko, což třeba modrý život, plantážníku?

Nikdy by mě nenapadlo radostný prožitek spojovat s modrým životem.

Přesně tak . Radostný prožitek není nikdy spojen s patetickým, až do morku kostí kladným hrdinou. Radostný prožitek je veselý, peprný, možná trošičku dojemný. Co dítě pětileté (fakt nekecám) jsem přelouskal Hochy od bobří řeky, Záhadu hlavolamu a komiksy po strejdovi. Od té doby si z tohoto zážitku nosím v perikardu hlubokou jizvu - už tehdy jsem chápal, že je v příbězích cosi špatně. Další vývoj mé osobnosti podezření jen potvrdil. Život není modrý ani růžový, život je svině...

že je v příbězích cosi špatně

Je, ale já bych to nezatracoval. Měl (a vlastně stále) mám to rád. Rychlé šípy, Bratrstvo kočičí pracky, Černí jezdci, Vontové.
Kousek od nás je ulice zvaná "Na Kocourkách" , čili nejstarší část Střešovic, nízké domky, náměstíčko s pumpou a břízou, zkrátka jiný svět. Když do té ulice vcházíš, tak máš pocit, že jdeš někomu do dvora. No, ale proč o tom píšu. Když mi bylo asi devět, tak mě tam vzal bratr (starší), že jako něco uvidím. No a on, že jsme ve Stínadlech. Pro mě to byl tehdy fakt zážitek! No a zase tahám vzpomínky a jsem sentimentální. Ach jo.

Možná zcela nechápeš. Poznávání míst (snad by ona teze měla být v závorkách ) podle vlastní fantazie je archetyp, a je dokonale v pořádku. A já s tebou souhlasím, že tento zážitek konvergence virtuální skutečnosti s realitou vezme dech. Mluvím ovšem o osobách - o takového Mirka Dušína či Vilíka bych si ani vajgla netípl. Pochop - mně nevadí, že jsou "dobří". Mně vadí, že jsou až chorobně "kladní". A za sentiment se nestyď.

o takového Mirka Dušína či Vilíka bych si ani vajgla netípl

Souhlas. Jsou neskuteční. NAŠTĚSTÍ.

Pche, nějaký políčko...
Těsně po revoluci jsem vyjel s cestovkou na poznávačku do Anglie. Sám, bez známých či přátel. Jako souseda na sedačce a nocleh jsem vyfasoval nedoslýchavého dědulu, vůči němuž jsem si, pro jeho věčné žraní sekané z domova (po týdnu opravdu "lahůdkově" voněla), vypěstoval postupně averzi. Při jednom noclehu v hotýlku nedaleko Chichesteru se mi ve snu zdálo, jak mi zvoní diář na vstávání. No a jak jsem byl z domova zvyklý, popadl jsem diář z nočního stolku, vyběhl na chodbu abych nikoho nevzbudil a zabouchl za sebou dveře.
Pak mi konečně došlo kde jsem. Stál jsem tedy jen v socialistických trenýrkách na chodbě hotelu za dveřmi pokoje s koulí, kde spal můj nedoslýchavý spolunocležník!
Naštěstí jsem asi za pět minut slyšel za dveřmi štrachání jak se loudal na záchod (zlatá prostata!), tak se mi podařilo se dobouchat a přes dveře ho přesvědčit aby otevřel.

No to sú sranda také sny

Že jo? Po probuzení mi skoro bylo líto té Liazky, že byla jen "snová".

No to byl ale docela hezký řídící sen.
Já takhle jednou ve snu jel autem, s manželkou. Nevím kam jsme jeli, prostě z jedné vesničky do nějaké jiné, asi na návštěvu. No a za jednou vesnicí stál myslivec s flintou a stopoval. Tak jsme ho nabrali, potřeboval jen odvézt do jiné vesničky cestou. Tam jsme dojeli, stál tam jinej myslivec a toho jsme zase vezli do jiné vesničky. A tam stál zase jinej myslivec a tak pořád dokola...
Já jak debil celou noc vozil různý myslivce po okrese, tam kam jsme chtěli, jsem nedojel.

Švára, aspoň co vyprávěl, tak ve snu platil s kamarádem pokutu za to, že oba v autě seděli vzadu (auto stálo, řidiče nemaje).
Taky jednou až k baráku stavěl koleje, aby mohli jet s rodinou na dovolenou k móři... (Má poměrně náročnou manželku, to musím vědět, protože ji jako ségru znám od mala. Podle mě zrovna tenhle sen dost vypovídal o realitě, ale radši jsem mu to neříkal. Jo, je to pracant...)

Myslivci v autě Ale ve snu je možné všechno.
A co teprve sny, když má člověk horečku... To si připadám, že se mé tělo rozkládá na prvočinitele.

Sny se mi zdají každou noc. Nejhorší jsou samozřejmě dden před zkouškou.

Ale jsou občas i ty příjemnější. Nejlepší jsou ty, ve kterých vím, že sním. To pak kašlu na zábrany a zúchylním.