Pche, nějaký políčko...
Těsně po revoluci jsem vyjel s cestovkou na poznávačku do Anglie. Sám, bez známých či přátel. Jako souseda na sedačce a nocleh jsem vyfasoval nedoslýchavého dědulu, vůči němuž jsem si, pro jeho věčné žraní sekané z domova (po týdnu opravdu "lahůdkově" voněla), vypěstoval postupně averzi. Při jednom noclehu v hotýlku nedaleko Chichesteru se mi ve snu zdálo, jak mi zvoní diář na vstávání. No a jak jsem byl z domova zvyklý, popadl jsem diář z nočního stolku, vyběhl na chodbu abych nikoho nevzbudil a zabouchl za sebou dveře.
Pak mi konečně došlo kde jsem. Stál jsem tedy jen v socialistických trenýrkách na chodbě hotelu za dveřmi pokoje s koulí, kde spal můj nedoslýchavý spolunocležník!
Naštěstí jsem asi za pět minut slyšel za dveřmi štrachání jak se loudal na záchod (zlatá prostata!), tak se mi podařilo se dobouchat a přes dveře ho přesvědčit aby otevřel.