Jakou nejnáročnější práci jste dělali?

Předpokládám, že dotaz je míněn jako fyzicky nejnáročnější.

"Hematitová kampaň" v Třineckých železárnách. Naštěstí jen jeden den, kdy jsem tam byl převelen z pozice 2. pomocníka vedoucího odpichu na 6. vysoké peci.

Ano, myšleno fyzicky nejnáročnější. Železárny - tam bude asi větší záhul, než v gumárnách. Klidně rozepiš náplň tvojí práce (v těch železárnách).

jojo stary dobry "werk"

Výroba dřevěných oken - 2 měsíce brigáda, asi 17 let mi bylo.
Lisovna kovů - lisování kovových kontaktů do konektorů. Na jedné straně jede do mašiny měděnej pás z cívky (asi tak půl tuny, pomocí ručního jeřábu nahodit na odvíječku), z druhé strany jedou v pásu vylisovaný kontakty. Navíjí se to na cívku, prokládá papírovým páskem, u rozměrnějších konektorů to byla jedna cívka každý dvě minuty. Do toho složit hromadu krabic, aby ty cívky bylo kam dávat. Dělal jsem to rok, pak jsem si našel práci adekvátní vzdělání a u té už zůstal. Fyzická dřina se stala minulostí

Možná jak jsme jednou skládali náklaďák suché malty v pytlích 50 kg do třetího patra bez výtahu.
To ale bylo prd proti práci jednotvárné, nezábavné (i když ne fyzicky náročné), což mi připomíná příhodu z dolu, kam jsem nastoupil jako strojvůdce důlní lokomotivy. Podmínkou bylo samozřejmě absolvovat různá lékařská vyšetření a hlavně psychotesty na schopnost vykonávat takovou práci. Ve výsledku toho psychotestu bylo napsáno, že na jednotvárnou práci se vůbec nehodím, jelikož jsem prý tvůrčí typ, což ale vůbec nebrání tomu, abych dělal toho strojvůdce důlní lokomotivy. Od mého nadřízeného jsem se také dozvěděl, že tři měsíce se musím pohybovat okolo dopravy, abych se zapracoval a potom budu přidělen někam mezi mašináře, jak se tomu v tom dole říkalo.
Moje první práce u dopravy, kam jsem byl přidělen spočívala tedy v tom, že jsem spínal rozepnuté důlní vozy. Pro představu, ten kdo spíná vozy, sedí obvykle v nějaké díře, aby měl hák od vozu asi tak ve výši hrudi, v ruce má klacek se zatlučeným hřebíkem, aby se nezranil a jím spojuje rozepnuté prázdné důlní vozy v jeden vlak. Když se těží vozy s uhlím nahoru na povrch (což je většinu pracovní doby), přijede každých tak osm vteřin nový prázdný vůz a chce být připnut k tomu poslednímu. Práce to opravdu není vůbec jednotvárná, na kterou se podle toho testu nehodím, a když jsem to viděl, tak mě jala hrůza. Když jsem začal první směnu se spínáním vozů, tak jsem si řekl, že se schválně nebudu koukat na hodinky, aby mi to rychleji utíkalo a že se na ně podívám tak v polovině pracovní doby a ke konci.
Už mohlo být (podle hladu a hlavně délky spínání vozů) tak něco po desáté hodině, takže jsem počkal ještě asi půlhodinu, abych měl jistotu jelikož u jednotvárné práce utíká čas pomaleji, a potom jsem si řekl, že se na ty hodinky podívám a jestli bude po desáté hodině, že se zkusím nějak najíst. Představoval jsem si to tak, že si někam "zašprajcuji" chléb, co jsem měl k svačině a v přestávce mezi vozy si zkusím ukousnout sousto. Podíval jsem se tedy na ty hodinky a ono bylo 6.30 hodin.

Jo, jednotvárná práce, to je fakt hnus. Strávil jsem měsíc po střední v kovovýrobě. Byl jsem na začátku linky a zakládal jsem plech pro výrobu trubek. Měl jsem k dispozici jeřábek s ovládáním, ze kterého po 20 minutách začaly bolet palce. Svitek plechu (rozuměj kovový pás o tloušťce 4,5 - 8mm) o hmotnosti kolem 1,5tuny se musel vzít se zásobníku, položit na váhu, přesunout do stroje, založit. Dál byla svářečka, kde se to navařilo na předchozí kus a jelo to dál (dál byl pak v podzemí dynamický zásobník, aby linka jela kontinuálně, ale my mohli stavět a navařovat). 56 svitků za směnu. Do toho jsem musel hlídat, jestli jsou svitky správně "zastřižené" (bylo to na nich napsané), musely být stejně, protože pak vznikl problém na svářečce. Tedy dělat si v zásobníku průběžně pořádek a ještě nepřekážet velkým podstropním jeřábům, když si tam něco kolem měl předávaly (nademnou se křížily). Navíc jsem za ten měsíc vychytal dvě noční. Dobrý způsob, jak člověka motivovat, že tohle už nikdy nechce zažít.

Dobrý způsob, jak člověka motivovat, že tohle už nikdy nechce zažít.

Přesně tak. Pro mě to bylo hnacím motorem udělat maturitu a jít na výšku (a držet se tam).

Jednotvárná práce je hnus, hlavně ze začátku a taky když ji dělám dlouho v kuse. Čas neutíká, řešil jsem to hudbou ve sluchátkách, ale to po čase taky omrzí. U takové práce se prostě musí přepnout mozek do úsporného režimu.. Nedokážu si představit, že bych to dělal třeba rok v kuse. Asi bych postupně zdegeneroval. Ale zkušenost je to dobrá

Ani ne tak náročnou práci, ale nechtěnou. Za hluboké totality jsme z kanceláří byli naháněni pomoci předvýrobě, která se potýkala nedostatkem pracovníků. Byl jsem odvelen do lisovny. Lis jako kráva, vysoký jak patrový barák. Dala by se na něm úspěšně razit kapota k tanku. Obdržel jsem pinzetu a měl jsem lisovat takové čmrdlíky, nějaké kontakty k relátkům. Za sto kusů bylo asi koruna. To mě teda můžou milovat. Jak se z příkazu doby vykroutit? Když nemůžu protestovat proti této práci, musí mě od toho vyhodit sami. Když jsem fasoval pátou pinzetu, neboť jsem jí občas zapoměl pod lisem, začali být šéfové nervózní. Tak přitvrdím. Pár desítek kontaktů jsem udělal obráceně, což už je docela rozčílilo, byl to drahý materiál s paládiem. I našel jsem někde povalovat kostku železa. Copak s ní udělá lis? Napalo mě. Výsledek předčil očekávání. Lis nadskoči celý, podlaha se vzedmula jak při výbuchu Etny. Ozvala se strašlivá rána a obrovské kolo nahoře se naklonilo. Ve zdech se objevily trhliny a v prostoru příšerné kletby. Vzduch se smísil se smradem spálené izolace. Smísil se rovněž s nadávkami: "Von nám urval ložisko, do p***! To bude práce na tejden!" Řval jakýsi údržbář, bez sebe vzteky. A měl jsem volno. Příště, když mě zase velení poslalo do lisovny, tak mě rovnou hnali nebo jsem chodil pro svačinu, což znamenalo sedět s ostatními vyvrženci v hospodě.

Tak asi nejnáročnější práci dělám tet jako hasič, kolikrát je to pěknej záhul. Taky jsem brigádně dělal ocelové konstrukce, zedničinu, ve fabrice kabelové svazky do aut (fujtajbl), závozníka v pivovaru, řidiče na žních, barmana a vyhazovače.

Vždycky mě zajímalo, jak hasiči trénujou žaludek, aby dokázali shrnovat zbytky lidí zpod vlaků, vystřihovat sténající a řvoucí raněné z aut atp... Já bych to asi nedal... Respekt.

Na to seškrábávání lidí z lokomotiv se zeptej hasičů v Blansku, těch několik kilometrů trati v okolí jsou mezi sebevrahy hodně populární. Druhá v pořadí je Macocha, za poslední tejden si tam šli zalítat dva. Ale to je práce spíš pro jeskyňáře.

No je fakt, že práce hasiče rozhodně nebude trpět jednotvárností. Ale určitě to chce žaludek.

Tak žaludek je ten nejmenší problém, mozek je mnohem horší.

Dělal jsem kdysi borcovi jeden den špric.Stál jsem u míchačky a házel do ní lopatou ,písek,cement,vápno ,trochu vody,pak jsem to vylil do kolečka,dovezl k lešení.Tam jsem to předělal do kýblu,ručně je tahal do třetího patra a tam pan mistr tu sračku s cigárem v koutku házel na stěnu.Bylo léto,pařák jak hajzl,žádnej stín,dodělal jsem den a řekl jsem,že na to prdím.

Rozebíral s kámošem na jeho baráku střechu (za účelem stavby nové). Druhý den jsem lozil jak ludra a bolelo mě ouplně všecko. Never more...

Rok jsem sekal trávu. Dělali jsme hlavně pro město - lézt celý po kopcích s křoviňákem na hřbetě byla opravdu dobrá zkušenost. V těch největších vedrech se to fakt nedalo vydržet, takže jsme přes poledne dělali něco jiného - třeba stříhali keře nebo tak. Na tom křoviňáku bylo bezva i to, že na mnoha těchhle veřejných plochách venčí čoklaři ty své potvory a samozřejmě po nich neuklízí - a když to trefíte žací strunou...

Což takhle trefit žací strunou nějakého toho smetáka?

Psí kusy?