Ani ne tak náročnou práci, ale nechtěnou. Za hluboké totality jsme z kanceláří byli naháněni pomoci předvýrobě, která se potýkala nedostatkem pracovníků. Byl jsem odvelen do lisovny. Lis jako kráva, vysoký jak patrový barák. Dala by se na něm úspěšně razit kapota k tanku. Obdržel jsem pinzetu a měl jsem lisovat takové čmrdlíky, nějaké kontakty k relátkům. Za sto kusů bylo asi koruna. To mě teda můžou milovat. Jak se z příkazu doby vykroutit? Když nemůžu protestovat proti této práci, musí mě od toho vyhodit sami. Když jsem fasoval pátou pinzetu, neboť jsem jí občas zapoměl pod lisem, začali být šéfové nervózní. Tak přitvrdím. Pár desítek kontaktů jsem udělal obráceně, což už je docela rozčílilo, byl to drahý materiál s paládiem. I našel jsem někde povalovat kostku železa. Copak s ní udělá lis? Napalo mě. Výsledek předčil očekávání. Lis nadskoči celý, podlaha se vzedmula jak při výbuchu Etny. Ozvala se strašlivá rána a obrovské kolo nahoře se naklonilo. Ve zdech se objevily trhliny a v prostoru příšerné kletby. Vzduch se smísil se smradem spálené izolace. Smísil se rovněž s nadávkami: "Von nám urval ložisko, do p***! To bude práce na tejden!" Řval jakýsi údržbář, bez sebe vzteky. A měl jsem volno. Příště, když mě zase velení poslalo do lisovny, tak mě rovnou hnali nebo jsem chodil pro svačinu, což znamenalo sedět s ostatními vyvrženci v hospodě.