Tady v podstate neresim, dulezite je, ze kdyz tam poslu ruzna napeti, tak se mi podle toho chova i ten odber - pokud se pohybuje packa na pristroji mezi 0 a 3 μA, tak vidim, ze to docela dobre odpovida - i kdyby to snad melo byt 2 μA, nebo 4 μA tak to tolik nevadi, tady ta hodnota az tak kriticka neni, dulezite je, ze to reaguje plynule (necuka) a ocekavane (sleduje vstupni hodnotu), a ze se to pohybuje v tomhle radu.

Ze mi klasicky multimetr v ramci presnosti a zaokrouhleni bude nahodile skakat mezi 0 a 1 mA mi nerekne nic. Porad bychom mluvili o odporu kolem 2-5kΩ, ktery tu sbernici stahne do "zakazane" oblasti, kde rozhodne byt nema.

Pokud bych potreboval resit, musel bych mist vrabciho hnizda udelat podstatne solidnejsi prototyp. A taky asi pouzit vyrazne drazsi pristroje, nebo si to aspon presne zkalibrovat.

Tady je podstatne (jak plyne z linkovaneho clanku), ze se oproti "jednoduse diode s odporem" a odberem 20mA (tedy odpor ~250Ω) dostanu u jednoho transistoru do oblasti 30 μA (odpor ~ 160kΩ ), a se dvema do oblasti 3 μA, (odpor ~ 1.6 MΩ) - coz oboji pro I2C sbernici plne vyhovuje.

Takze prakticky jsem postavil zapojeni s jednim tranzistorem a vesel se na desticku s pudorysem te zelene uprostred, co na ni sviti modra LED, cili na breadboardu mi to zabira jen krajni radu (a obe napajeci) a muzu merit na kazdem sloupci (2.54 mm od sebe) nezavisle cokoli, bez obav o sbernice. A s jistotou, ze to chodi spravne z principu, nikoli, ze jsem nahodou narazil na zapojeni, kde to nahodou zrovna neskodi na prvni pohled zretelne