Jo, dávné rychlíky, ty měly i kuřácké vagony, vlastně to bylo stavebně odděleno. Já už vlakem nejel ani nepamatuju, tak ani nevím, jak to teď funguje.
V druhé polovině osmdesátých let jsem četl na tohle téma článek - údajně vlastní zážitek - od nějakého tehdy ostrakizovaného kuřáka. Pamatuji si tedy jen kostru článku, podrobnosti moc ne.

Jezdí pravidelně nějakým rychlíkem. Protože je kuřákem, tak má trochu problém ty 4+ hodiny vydržet bez cigára, tedy kupuje si místenku do kuřáckého oddílu. I jel jednou takhle, v nějakém městě přistoupila maminka s ratolestmi, dobrý den, je tu volno, ano. Po nějaké době pán vytáhl krabičku s cigaretami, že si tedy jako zapálí. A ihned pohoršený dotaz - vy tu jako chcete kouřit? Vždyť tu mám děti.. Ano, chci tu kouřit, proto si kupuji místenku do tohohle oddílu. Je to kuřácký oddíl (nebo vagon, já už nevím). Zavolání průvodčího, nějaké dohadování a po pravdě řečeno si už nepamatuji, jak to dopadlo, mám dojem, že maminku průvodčí nacpal někam do jiného vagonu, ale jistý si už nejsem. Nevím, jestli se maminka s dětmi nakýblovala do kuřáckého vagonu proto, že ostatní byly nacpané, nebo před ní prostě na nástupišti zrovna tenhle vagon zastavil.
Pán si asi mohl to cigáro odpustit, vlézt si na chodbičku, prostě být tolerantní. On ale projevil toleranci už tím, že si místenkou zajistil místo v kuřáckém vagonu a tolerantní byl dost zřejmým způsobem - finančně. Maminku nenapadlo zeptat se pána při vlezu do kupé, jestli v kupé nehodlá kouřit, když je to ten kuřácký oddíl. Až ve chvli problému pohoršení - a průvodčí. Maminku s dětmi rozhodně nenapadlo zajistit si místenkou místo v nekuřáckém oddíle. Maminka předpokládala, že když někam strčí svoje haranty, tak se tam kouřit nebude, i kdyby vlezli na výroční schůzi Philip Morris.

Toleranci můžem poskytovat, ale nemůžem ji vyžadovat, protože pak už to není tolerance, ale diktát.