Není to postavené na hlavu, vždy tomu tak bylo. Tím neříkám, že je to dobře - není.
Je to důsledek vyhrocené doby, ty uvedené případy. Myslíš, že kdyby to bylo během 2. světové války a žralok by sežral Němce, že by jej ve státech bojující proti nim nějak litovali? Ani náhodou. Prostě si řeknou "mínus jeden, OK".

Většina lidí nerozlišuje u lidí, které nějak blíže nezná, mezi konkrétním jednotlivcem a jeho socio skupinou, národností či státní příslušností. Tak tomu bylo, je a bude, i když jsou dnes snahy shora či od všelikých aktivistů to změnit. Asi by bylo správné hodnotit konkrétní lidi, ale v lidech je to zevšeobecňování pevně zakořeněno. Že v nějakém výzkumu vyjde, že lidi jsou k něčemu tolerantní, je IMHO často jen proto, že dotazovaní neřeknou pravdu, co si myslí a jak to skutečně cítí. Pokud se člověka zeptá nějaký tazatel, jestli má raději jablka nebo hrušky, odpoví pravdivě. Pokud se jej zeptá na nějaké výbušné téma, pravdu říci nemusí, z obav o možné problémy. Řekne třeba jen to, co je společensky přípustné a ne to, co si sám myslí. Osobně bych nevěřil tomu, že moje poctivá odpověď na nějaký takový dotaz nemůže být zneužita; a už vůbec bych se nevyjadřoval pravdivě někde veřejně, třeba reportérovi do večerních zpráv. Asi každý má na nějaké věci svůj pohled, který může být hodně odlišný od toho, co by očekávala zidealizovaná společnost a na co se může dívat třeba trestní zákon docela přísně. Takový názor si - za situace, která tu panuje (občasné protlačování nesmyslů, kterým skoro nikdo nevěří a nechce je) - raději každý nechá pro sebe. Tohle z minulého režimu dobře známe, jinak se mluví doma v soukromí, jinak navenek. Tehdy tě popotahovali, pokud jsi znevážil vedoucí úlohu dělnické třídy, komunistické představitele, lásku k Sovětskému svazu apod. Dnes to jiné není, přestože svobodu slova máš v Listině základních práv a svobod (nebo v Ústavě?, nebudu to hledat). Takových témat, kde většina svůj názor veřejně (z obav) neřekne, je řada. Netřeba dávat příklady, že.

Pak je tu ještě pohled, jestli ten nějaký extrémní názor, který nějaký odvážlivec prezentuje veřejně (ale který je možná skrytým názorem většinovým, jen ta většina mlčí) je totožný s mým pohledem na svět nebo mu odporuje. Lidi prostě nějaký výbušnější projev posuzují subjektivně, jak to (spolu)cítí sami. Když budu pravidelným uřvaným účastníkem demonstrací na Václaváku, bude mi vadit, že tu bývalou zaměstnankyni Novy honí po soudech. Pokud tyhle protestanty nemohu ani cítit, budu mít upřímnou radost, když jí konečně zatnou tipec. Nakonec, vždyť tohle musíš vidět i tady, třeba v těch covidových či rusko-ukrajinských vláknech.