Vysvětli mi ten rozdíl a proč by podle tebe měl ovlivňovat, co cítím ke svým dětem.

Kratší noha poněkud znevýhodňuje dotčeného v boji o přežití a trochu ho omezuje i v běžném životě, ačkoli nikoli fatálně. Mě by vadilo mít jednu nohu kratší.
A vadilo by mi i kdyby moje dítě mělo nohu kratší. Což samozřejmě neznamená, že bych to dítě nemiloval. Jen že nejsem slepý a blbý.
Mě vadí, že na spoustu věcí nemám talent a prostě nikdy v nich nebudu tak dobrý, jako mnozí jiní. Ale s tím nic nenadělám. A zase mám talent na jiné věci a tak rozvíjím hlavně to, v če jsem dobrý já.
Ostatně na dětech mi toho vadilo spousta - třeba smrad, když se podělaly. Ten mi vůbec nebyl přijemný, ale prostě jsem je umyl a přebalil (a plínky vypral a vyvařil a vyžehlil, pořád dokola, zas a zas, dokud to bylo potřeba), protože vlastní dítě ve sračkách nenechám. Časem se naučily na nočník a teď je přebalovat nemusím. A samozřejmě jsem si nemyslel, že mi to dělají naschvál, ale ani tak to nevonělo líp.
Stejně tak spousta jejich zvyků a chování mi vadila. Z něčeho vyrostly (třeba ze skákání na člověka zezadu bez varování), něco si daly vysvětlit, že se nedělá a něco jim zůstalo.

Jestli dítě chce mít děti, nebo ne, podle mě není věc, o které by s dětma bylo zakázáno mluvit.
Děti se nakonec rozhodnou podle sebe, ale rozhodně považuju za rozumné to s nima důkladně probrat dřív, než to budou v praxi (případně) potřebovat, protože je to dost důležitá věc, ve které by měly mít jasno dřív, než v ní začnou nějak konat. Já v tom, díky rodičům, jasno měl už na základní škole, ještě než jsme se o tom začali učit (a teda ta výuka ve škole stála dost za kulový), moje děti taky tak (a u nich ta výuka ve škole stála za kulový taky). Věřím, že i ony o tom budou se svýma dětma mluvit včas.

Rozhodně je lepší s nima o tom mluvit včas a vysvětlit jim vše podstatné, než to nechat osudu a všem nesmyslům, které zaslechnou jinde, jen aby proboha děťátko neslyšelo něco jiného, než si zrovna dnes, v tuto hodinu, slyšet přeje.
Stejně jako třeba že elektřina nevzniká v každé zásuvce zvlášť, ale že je tam dovedená z elektrárny a že pokud se po cestě přetrhne vedení, tak prostě nějakou dobu nepůjde, dokud to někdo neopraví. Takže názor na aktivistku, co tvrdila, že elektrárny nepotřebuje, protože se klidně bude dívat na televizi při svíčkách se mnou děti sdílely i když ona určitě měla hezčí hlas a větší zápal pro věc.

Až do dospělosti dítěte jsou za něj zodpovědní rodiče. Rozhodne-li se šestileté dítě, že chce mít děti teď (aby si mělo s kým hrát na školku), tak mu do toho rodiče nejen můžou, ale i ze zákona musí nejen mluvit, ale mu to znemožnit realizovat. Rozhodne-li se ono dítě o dva dny později, že nechce nikdy mít děti (protože na návštěvě zjistilo, jak smrdí plné plínky), je opět (minimálně morální) povinost rodiče s ním o tom promluvit a uvést věci na pravou míru. (Ano, toto se přesně odehrálo, i s tím dvoudenním odstupem.)

Až dítě dospěje a převezme za sebe zodpovědnost, tak se může zařídit po svém, ale i tak k tomu rodiče můžou mít svůj názor a můžou o něm s dítětem mluvit. Samozřejmě, že to pro dítě už není závazné a nemusí se tím řídit a může se i rozhodnout nadále s rodiči nemluvit, ale pořád to ještě nebere rodičům právo na vlastní názor.