Tip na něco dobrého nemám, ale jinak mi mluvíš z duše. Kdyby to bylo možné, sebral bych filmařům a režisérům počítačové střihové jednotky a aby to museli střihat na klasickém filmu.
V hudebních videoklipech mi to až tak nevadí, poslouchám hlavně hudbu, ale i tam je to nepříjemné. Nejhorší jsou snad televizní hudební pořady, jedno jakého druhu. To dokážou nasekat záběry snad na půl vteřiny. Než člověk na scénu zaměří oči, už je tam záběr jiný a opět.
Například záběr na kytaristu, který hraje zajímavé solo a mě by třeba zajímalo se alespoň několik vteřin zadívat na jeho práci rukou.
Záběr na hmatník kytary, sekunda a záběr je pryč. Ale kamera se tam vrátí třeba několikrát za skladbu a vždy na sekundu. Odvracím oči.
Vždy si říkám, proč se při přípravě pořadu dělají s tak nákladnou scénou, když často za celý pořad nestihnu si něco prohlédnout.
Někdy mi to připadá, že ty tlačítka střihu mačkají do rytmu, jako by na to hráli. Když už vydrží několik sekund záběr na zpěváka, tak alespoň několikrát prostřihnou úhel záběru, nebo detail s širším záběrem. Celý pořad je tak rozsekaný, já tomu říkám televizní bliky.
Kdysi dávno, jsem chodil do tehdejšího Svazarmu, kde jsme měli Hifiklub. Jedním z témat bylo i filmařské umění.
Dodnes pamatuju základní poučku. Záběr nesmí být tak dlouhý, aby diváka nudil. Ale nesmí být tak krátký, aby divák nestihl se v záběru orientovat. Tohle už se asi ve filmařských školách neučí. Naopak už několikrát jsem slyšel, že se třeba tvůrci videoklipu chlubí, že klip obsahuje třeba dvě stě střihů. A dokonce se najdou takoví, co to oceňují.
Výkvětem filmařského umění jsou tel. seriály, zejména tzv. mýdlové opery, hlavně ty zahraniční. Můj kolega z práce tomu říká mluvící hlavy. Záběr na první hlavu, která něco říká, střih na druhou hlavu, která něco říká. Střih na první hlavu........ kolem dokola.
Asi je to dnešními požadavky. Pořad musí být rychlý, strhující, dynamický. A tak si tvůrci myslí, že toho dosáhnou obrovským množstvím střihů. Výsledkem alespoň u mě je, že to otráveně vypnu.