Ano, někteří dál nosí roušky. Dejte jim pokoj

Roušky jsme vlastně až do letošní pandemie vídali jen na tvářích Asiatů. A mnozí z nás se také až teď dozvěděli, že většina z nich nenosí roušky proto, že se bojí nákazy, ale proto, že nechtějí nakazit ostatní. V zemích, kde žijí, je zcela běžné, že si roušku vezmou, když se necítí dobře. A je součástí kultury zdvořilosti – často přehnané a demonstrativní – že roušky nosí i ti, co jsou zcela zdraví. Aby ukázali, že mají ohledy k ostatním.
...
...po uvolnění pravidel se ukazuje, že nyní bude efekt přesně opačný. Jinými slovy, mnoho Čechů roušky v podstatě zcela nosit přestalo. A to často i v situacích, kdy to stále platné nařízení přikazuje. Nebo kdy i onen „zdravý selský rozum“ říká, že rouška může případné šíření nákazy zastavit.
...
Na sociálních sítích se objevily nesmyslné metafory srovnávající například ty, co nosí i po 25. květnu venku na veřejnosti roušky, s lidmi, kteří v roce 1946 volili komunisty (často „v dobré víře“, jak nám říká historie) nebo kteří do KSČ před rokem 1989 vstupovali. Nesmyslné je to proto, že je to pochopitelně zcela nesrovnatelné. Motivace i důležitost obojího je úplně jiná. Rouška nepředstavuje názor ani postoj. Nošení roušky neskýtá žádnou formální výhodu ani privilegium. Rouška je prostě ochranná pomůcka. Tečka.
...
Antiroušková rebelie míří k tomu, že se z nošení roušek stane divná, posměchu hodná věc. „Podívejte na tu ovci!“ A až se někdo ráno probudí a nebude mu dobře, a přesto se vydá do práce, protože to se přece v Česku dělá, tak si nevezme ani tu roušku. To chceme?

Přesně to vystihuje můj názor.