Já trpěl (a stále jsou ve mě pozustatky) tzv. panické úzkosti. To bylo skutečné peklo, protože jsem byl na smrt vystrašený a něvěděl jsem z čeho. Jedna z nejhorších situací byla když jsem četl někde na internetu to jak auta znečišťují ovzduší a protože bydlím vedle dálnice tak první co mě napadlo bylo podívat se z okna (ani nevím proč). Jak jsem tak sledoval ta auta, tak jsem si najednou uvědomil, že vzduch který dýchám je svým způsobem jedovatý. V ten okamžik jsem zpanikařil, protože jsem podvědomě nechtěl dýchat "otrávený" kyslík a začal jsem se dusit. Lapal jsme po dechu ale měl jsem se strachu úplně uzavřené plíce. Musel jsem se jít napít ale moc to nepomohlo, tak jsem si dal ránu do brňavky, abych se nemohl soustředit na tu úzkost. Pomohlo to, protože jsem cca dvě minuty sténal nad bolestí a přitom jsem se trochu uklidnil.
Když jsem už ani večer nemohl spát, tak se mě zmocnila beznaděj. Zašlo to až tak daleko jsem brečel a snažil se nemyslet na to, že bych například skočil z okna. Výhoda toho byla, že jsem věděl z čeho mám největší strach a to byla myšlenka na sebevraždu. Naštěstí mě ale nikdy nenapadlo to, že bych to skutečně udělal. Celé mi to neusnadňovala ani moje rodina, protože si celou dobu mysleli, že si všechno jen vymýšlím.

Věř mi, že ty jsi na tom ještě hodně dobře. Pokud chceš ale pomoci, tak navštiv psychiatra...