Já to mám spíš naopak, Hobita jsem přečetl jenom asi 3x, připadá mi až moc dětinský. Ale chápu, že to profesor Tolkien právě takto zamýšlel. Mě na knize zaujalo naprosto všechno - samotný příběh, jak je až neskutečně čtivě napsána, bohatost slovníku profesora Tolkiena (všechna čast paní Pošustové za skvělý a určitě nelehký překlad), obrazotvorná popisnost a obravský smysl pro detaily, prostě vše.
Zato když jsem po prvním přečtení Pána prstenů otevřel Silmarillion, byl jsem po pár stránkách naprosto zděšen a knihu jsem odložil. Nakonec jsem se tím prokousal, ale teprve po třetím přečtení jsem to celé pochopil a ocenil neskutečnou hloubku celého Tolkienova díla.
Pak už jsem šel i po takových specialitách pro fajnšmekry jako Nedokončené příběhy, v nichž je vidět, jak Tolkien svou mytologii upravoval v čase, jak se ty příběhy měnily.