1) Domnívám se, že to není problém jenom v dnešní době. Bylo to tak podle mě vždycky, ne každého prostě baví číst.
2) Abych pravdu řekl, postoj nečtenářů docela chápu. Člověk přijde do školy a už od malička do něho hustí spoustu totálně nezáživných, nudných a občas i hloupých knih. Typickým příkladem je imho například Malý Princ. Když jsme to museli na základce číst, asi 3 roky jsem pak knížku nechtěl ani vidět. Číst jsem začal znovu až na střední, kde mě v podstatě "náhodou" zaujala myšlenka Na západní frontě klid. Nebýt téhle knížky, nejspíš bych se čtení věnoval podstatně méně či vůbec.
3) Myslím si, že zásadní problém může být i ve výuce, protože děti a středoškoláci nemají téměř žádnou motivaci ke čtení. Místo toho, aby se mladým lidem ve škole ukázalo, že literatura může být i zajímavá a zábavná, vyučuje se o různých Spalovačích mrtvol a dalších pseudodílech. Nechci tím nikoho urazit, i pokud by v takovýchto dílech někdo viděl hlubší smysl, 99% mladých lidí ve věku 15-18 let to nemá šanci pochopit. Každý si tam může doplnit jiné dílo, je jich fůra.
4) Další problém co se výuky týče podle mě je, že se berou díla velice povrchně a vynechávají se právě ta zajímavá díla. Co si pamatuji, nebyl problém za jeden den probrat i 5 spisovatelů. Pokud máme ke každému udána dvě díla, je to 10 děl, týdně cca 30 děl a to se špatně i učí názvy, natož to nějak zkoumat konkrétní díla. To souvisí s tím, že je imho celá výuka na SŠ špatně vymyšlená (a tím myslím plošně). Ono když hned v prváku na vás vybafnou s Dekameronem a jeho šestisty stranami, dokáže to člověka odradit.
5) Možná, že kdyby se více vyučovalo (a motivovalo ke čtení) zajímavých, nebo aspoň známějších knih, že by podíl čtenářů stoupnul. Takhle se člověk ke knihám, které mu mohou být alespoň trochu blízké dostane až někde ve čtvrťáku (20.-21. stol) a to už má podstatně jiné starosti, například vybrat 20 nejkratších knih k maturitě, protože v prváku, druháku a třeťáku samozřejmě žádnou nečetl, neboť většina knih z povinné četby je právě ze čtvrťáku. Jasně, člověk si o těch knihách může něco dobrovolně zjistit, ale to už musí mít jako koníčka, což má málokdo. Po (úspěšném) odmaturování už většina lidí o knihách nechce ani slyšet, protože za poslední rok jich přece četli 20 a ne všechny byly úplně záživné. No a pak se divme, že lidi radši fejzbůůčkují...

Co se týká srdcovek, mám rád knihy, které mi daly nějaké informace a představu o tom, jak to mohlo někde fungovat, protože co si budeme povídat, naše média...
Na západní frontě klid (Remarque)
Tři kamarádi (Remarque)
Černý Obelisk (taky Remarque) - obzvláště dobrá, aneb jak to fungovalo v poválečném Německu. Většina čtenářů následně předpokládám rozšíří fanklub pana Singera. (Kvůli inflaci; myšleno ironicky)
Obsluhoval jsem anglického krále (Hrabal)
Taras Bulba (Gogol)

Ač poezii osobně rád nemám, dovolím si na závěr citovat kousíček básně pana Gellnera:

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.