Čtu od doby, co jsem se to naučil. Jako malej pohádky, jako starší Karla Maye a Julka Verneho, pohádky mi zůstaly, čtu fantasy (pohádky pro dospělý). R. E. Feist, R. A. Salvatore, R. Knaak, tito moji nejmilejší. Sem tam někdy sci-fi, nebo detektivku. Jen toho času moc nemám, když už mám večer volno, tak si taky rád zahraju nějakou tu hru na PC.

Aktuálně čtu Dana Browna, jeho šifru jsem měl přečtenou za pár dní. Rozečtenej mám Ztracený symbol, ale přestává mě Brown bavit, jeho knížky jsou všechny skoro jak přes kopírák - je tam nějakej hrdina s hlavní dějovou linií, k němu pár paralelních osob, nějakej tajnej záporák v pozadí, tajemství odhaluje po kousíčkách celou knížku stejným stylem - naťuknutí záhady, střih na druhou postavu, další naťuknutí, střih na první postavu, kousek tajemství odhalen a tak až do konca, kde se všichni potkají a jako hlavní parchant se ukáže někdo úplně jinej. Když jsem četl Pavučinu lží, bylo mi už kousek za půlkou jasný, kdo bude asi hlavní parchant, protože jím tradičně bývá někdo, od koho by to čtenář neměl čekat a koho zná už skoro od počátku knížky.

Myslíte, že je dobře, že mladí lidé nečtou, či naopak, že je to krok špatným směrem?

Poněkud hloupá otázka. Stačí se podívat okolo sebe a zjistíš, jak mizernej všeobecnej rozhled a znalosti lidi mají. A že jich v knížkách bývá hodně. Že ti pravopis přejde "do krve" vidíš sám na sobě, já to jen potvrzuji - ve škole při ditátech jsem si pravopis nemusel zdůvodňovat, protože jsem to prostě viděl a věděl, jak to má být.