Jak to, že jsme jako malí parchanti přežili

Taky nevím. Provádět dnešní děti to, co my (mluvím o věku řekněme 10-15 let), tak z toho současné matky dostanou psotník.
Přelejzali jsme plot (ze zahrady, kde jsme kradli jablka) a při tom přelejzání jsem si roztrhl kůži na předloktí. Deset stehů, jizva viditelná dosud. Nasednutí na náhodně zastavivší nákladní vlak, vlak pak zastavil až v Kladně; zážitek jak nic, pro nás smrady. Teprve v Kladně jsme řešili, jak se dostaneme domů. Naštěstí jsme posbírali hotovost na jízdenky a sedli do prvního vlaku co jel. Jenže - to byl rychlík (příplatek 16,- Kčs), průvodčí se nás zželelo, už nevím, čím jsme ji ukecali. Avšak! Vlak jel na jiné pražské nádraží (nejel na Dejvice, které jsme měli nejblíž a Masaryčku, ale na Smíchov a pak na hlavák), takže ze Smíchova jsme šlapali pěšky. Bylo nám cca třináct, bylo to o prázdninách.
Jízda na spřáhle zadního vozu tramvaje.
A tak všelijak podobně