Jednou se nám o trapas postaral synek, toliko čtyřletej.
Byli jsme ve špitále a nesli jsme vzoreček do laboratoře. Přijímací okýnko bylo takový nižší, asi tak, aby se za ním dalo sedět a přijímat matroš vsedě na židli. A u toho okýnka zvenku stála ženská, věkem pod čtyřicítku, v nemocničním bílým tričku a bílých kalhotech, s osobou uvnitř vykecávaje opřena o lokty na parapetu toho okýnka, takovej větší kulatej zadek parádně vyšpulenej. To, co by spousta pánů ráda udělala, synek opravdu provedl - rozběhnul se a skočil jí na tu prdel a obouruč plácnul. Ženská se otočila, že kterej drzoun - napřed zmerčila chlapa, co tam stál a hned poté našeho synka a pravila tomu chlápkovi: "Máte štěstí, že to byl ten malej, tomu to odpustím.".