Právě že zaměstnání nechci dělat nijak! a to sem věděl už v dětství. Když sem byl dítě, tak ještě byla povinná vojna, tak sem to měl naplánované tak, že se v 18 letech zabiju. Měl sem to naplánované dost dobře a podrobně, samozřejmě rodičům sem to neříkal, protože mi bylo téměř jasné, že by mi to překazili. Až pak vojnu zrušili tak sem časem ty plány zlikvidoval.
Já neříkám každý, ale každý koho rodiče mají rádi. Kdybys měl někoho opravdu rád, třeba svou holku, tak bys ji klidně posílal do práce, která by ji nebavila a ze které by přišla každej den zničená? (což je asi většina zaměstnání kromě šlapání). A přece se o to rodiče snaží. Kdyby tě měli rádi, tak by se ti snažili místo dobrého zaměstnání získat invalidní důchod. Ale neznám moc rodičů, kteří by takhle uvažovali.
Já kdybych měl svou holku opravdu rád tak jí řeknu narovinu - vykašli se na práci a pojď dělat děti ať máme přídavky ať máme dost peněz.

Je to zajímavé, proč až člověk dospěje (někdo třeba už v 15) tak začne uvažovat jinak než dřív, a začne být nudnej a jediné co ho baví tak je hrabat prachy.