Ono je to s tím "nechtějí" těžké. Mám jeden zážitek, který tohle může dobře odrážet (a přitom se netýká cikánů).

Mám známou, dnes už má děti, ale když studovala na střední škole, požádala mě o pomoc s matikou. V pohodě, znám ji i jejího bráchu, oba nějak nevybočují, dali by se zaškatulkovat do skupiny "alternativní". Jaké bylo moje zděšení, když jsem vstoupil do jejich bytu. Doslova všude nastláno, v jejím pokoji si nebylo kam sednout a to ani na postel. Takový svinčík byl všude, poházené věci, neutíraný prach. Odešel jsem odtamtud s dost zvláštním pocitem, ale jí jsem to neříkal.
Pak uběhl nějaký čas, ona se rozhádala s otcem (matka už s nima nežila), utekla z domova, školu dokončila z azylového domu v Praze (a byla u nás na intru).
Po čase jsem na ní náhodou narazil v autobuse a dali jsme se do řeči. Mimo jiné přišla řeč i na tento můj předchozí zážitek. A ona mi zcela otevřeně řekla, že to, že je něco špatně se dozvěděla teprve na intru, kde se její chování nelíbilo spolubydlícím. Tam teprve zjistila, že to, co měla celý život doma není normální, že je to naopak naprosto vylučující (ze společnosti) chování. Jaký to je asi šok zjistit po 19ti letech života, že v mém životě něco tak normální je vlastně špatně?
Pak, když se s otcem trošku srovnali a ona se tam občas objevila, tak to začala uklízet. Vyprávěla mi, jak nevěděla, kde vlastně začít. Že v obýváku si uklidila malý kousek a od něj postupně pokračovala.

A stejné je to i u cikánů. Nikdo jim ve věku, kdy se nejsnáze učí neukáže alternativu, neřekne, že to jde i jinak a že když se budou snažit, že to půjde lépe. Školy je uklízí do speciálek, rodiče jim to sami neřeknou, protože v tom vyrůstali sami. Pak si je stáhne kolektiv výrostků, kde se hecujou, kdo uděla větší píčovinu a už v tom jedou. Starší už nic nezmění, ty je možné tak držet v mezích striktním dodržováním zákonů (jak jsem říkal, pro každého stejný metr), ale dětem je třeba ukázat cestu, když jejich rodiče jim jí neukážou. Jenže mi jim naopak systematickým vylučováním tu cestu zavíráme. Když se podívá člověk na takový příklad obce Obrnice, nebo na Facebooku fotky ze školních tříd (v Ústí), ze kterých vesele spolu mávají romské i bílé děti, tak je vidět, že to jde. Jen se je třeba systematická snaha. Jak píše starostka Obrnic, do současného stavu se dostávali 7 let.

Z mého pohledu, když by ke mě do oddílu cikáni přivedli dítě (vedu skauty), tak ho tam velice rád uvítím. Jednak pro to, že bych se mu právě pokoušel ukázat správnou cestu, a také pro to, že u ostatních dětí by se tím daly dobře bourat jejich (rodiči a medii stavěné) předsudky.