Nevím, jak je to dnes, tatík jezdíval na lokomotivě (ale už víc jak 20let nejezdí - zhruba do devadesátého roku). Směny, Vánoce jsme jako malí měli třeba o den dřív nebo později. A to né, týden noční, týden denní. Bylo to v podstatě každý den jinak, jedinou podmínkou byla možnost mezi směnami se vyspat, ale vybudovat si nějaký spací návyk asi úplně nešlo. U ČD člověk musel mít naježděno hodně s náklady, než ho vůbec pustili na osobní přepravu, taťka tak jezdil až na konci jeho strojvůdcovské kariéry. Dnes je to možná jinak, neboť naši dva soukromí osobní dopravci žádné nákladní vlaky neprovozují a tak nevím, jaké jsou kvalifikační podmínky. Ještě relativně nedávno bylo strojvedoucí docela dobré zaměstnání, české dráhy neustále někoho hledali, měli jich málo (jak jim předchozí generace odcházela do důchodu). Myslím, že podmínkou byla škola technického zaměření (čd měli vlastní učiliště). Co se týče odpovědnosti, tak ta je podobná jako u kamioňáka nebo dokonce autobusáka. Proti nim je výhoda, že nedostanete smyk, je obtížné se dostat do dopravní zácpy a veškerá doprava je řízená přesně z dispečingu, kde rozhodují, kdy pojede, kdo pojede a jak rychle.