Někdy v devadesátých letech jsem byl na pionýrském táboře (už nebyl pionýrský, ale dost se jelo ve starých kolejích, možná to bylo přímo v roce 90). A bylo tam s náma několik dětí, no jak to slušně říct, různě postižených (tehdy byla snaha takové děti integrovat do společnosti, dneska se jenom inkludujou). A taky dva (snad vyléčení) gembleři. Slovo gembler jsem předtím nikdy neslyšel (ale v té době jsem toho neslyšel daleko víc), bylo to předtím, než se o tomhle začínalo veřejně mluvit. Ale právě hrací automaty byly pomalu v každé hospodě. No a co si pamatuju, je, jak říkali, že byli schopní naházet do automatu klidně 100 tisíc za den, to byla pro mě naprosto nepředstavitelná částka a dodneska si to nedovedu představit házet někam do automatu, dyť i z bankomatu ve dvoulitrech je to děsnej balík (nejvyšší mince byla 5 nebo možná už 10 korun, pochybuju, že by automaty tehdy braly papívé peníze). Než se dostali na léčení, tak dlužili všude možně, ani sami nevěděli kde. Pro mě je docela nepochopitelné, jak někdo může být něčeho takového schopný.