V Praze se tak děje zcela běžně, to je každou chvíli nějaký pokoutně zbořený barák. Pokuta už je většinou součástí kalkulací podnikatelského záměru. Jiní jsou opatrnější a čekají, až to spadne, což bývá časově náročné (dřív se šidilo méně a hlavně neznalost výpočtů se nahrazovala předimenzováním konstrukce, aby vydržela; ty co nevydržely jsou samozřejmě zapomenuté). Typickým příkladem je nádraží Praha-Vyšehrad, které ztratilo oprávnění na osobní dopravu už hodně dávno, ale čsd (lépe řečeno drahstav) jej udržovaly v bezvadném stavu do roku 90 (osobně jsem znal člověka od drahstavu, který tam ještě v roce 90 maloval). Ještě v devadesátých letech to vypadalo jako nádraží, kde by se dalo vystoupit (byl jsem malé dítě, ale bylo mi tehdy divné, proč v této zastávce nikdo nenastupuje ani nevystupuje). Potom to prodali a od té doby to nádraží chátrá, ale stále neustoupilo. ČD od plánu znova tam zastavovat ustoupilo a později spíš chtělo zastávku blíž mostu, no ale zatím se zdá, že ani jedno nebude. V okolí Václaváku také padlo několik domů, naposledy snad čtk, dokonce snad s posvěcením památkářů, tak jako redakce Metra (a předtím Rudého práva) vedle Masaryčky.

Jak je to s památkovou hodnotou, to lze těžko posoudim. Přinejmenším je škoda, když se zbourá nějaký starý barák, kus historie. I kdyby to byl naprosto tuctový barák (barabizna), jakých jsou v republice stovky a nahradí se betonovou nebo sklobetonovou krychlí.

Realita je dneska prý taková, že srovnat barák se zemí, a postavit na jeho místě nový vyjde daleko laciněji než se patlat s nějakou rekonstrukcí. Ale dneska se nestaví na 100 let, a v tom možná bude ten cenový rozdíl.