Už jsem dlouho nečetl Kulhánka. Trilogie Cesta krve popisuje docela blízkou budoucnost...

Když jsem si kupoval lístek, dával jsem bedlivý pozor, aby byl na zelený autobus. Takový autobus se pozná podle širokého zeleného pruhu kolem dokola, podle třikrát dražší sazby a podle naprosto tichého chodu. Ale stojí za to si připlatit. Na elektrobusy ekoteroristé nepodnikají pumové útoky. Naftou poháněné autobusy a kamiony už nejezdí dobře patnáct let.
Poslední rok ale začaly vybuchovat i autobusy na plynový pohon. Čím víc mrtvých, tím lépe -s jejich počtem roste publicita.
STOP ZNEČIŠŤOVÁNÍ PLANETY!
Kolem podobného transparentu poházené kusy lidských těl a krev stékající do kanálu. Častý obrázek z televizních zpráv posledních měsíců. Nejsem žádný zbabělec, ale auto jsem prodal už předloni na jaře. Potvrzení o prodeji nosím stále s sebou.
Pole za okny autobusu se začínala vlnit, jejich jednotvárnost občas ozvláštnil remízek tmavých stromů a na obzoru se v mlze daly vytušit těžké obrysy hor. Začalo pršet a stružky vody rozčeřily skla. Poplácáním jsem se ujistil, že náprsní tašku s doklady a potvrzením o prodeji špinavého, páchnoucího a neekologického automobilu stále mám. Autobus tiše bzučel.
Někde vzadu v hlavě mi zapanáčkovala vzpomínka na doby, kdy řvaly motory a vůně spáleného benzinu šimrala v nose. Brokovnice ekologického sebeuvědomění odstřelila panáčkující nestvůru do zapomnění.
Pěkně hnusné věty, v duchu jsem si nad sebou uplivl, ale pracujete-li jako pomocný redaktor v Zelených listech, jiné věty se od vás ani neočekávají. Kdyby šéfredaktor Patočka věděl o té panáčkující vzpomínce, dostal bych nemilosrdnou výpověď. A práce se shání tak těžko.
Zelené listy jsou velmi umírněný časopis, zle ryjí jen do těch, kteří se nemohou bránit. O ekoteroristech většinou ani slovo. To můj dědeček naschvál kouřil, používal výrobky z umělých hmot, a dokonce si pořídil trabant - dvoutaktní auto z osmdesátých let minulého století. Čím víc kouřilo, tím větší radost měl. Všem zeleným říkal ekofašos. I veřejně, v hospodě. Jednou ho i s babičkou a trabantem někdo vyhodil do vzduchu.
ŠKŮDCE NEMÁ PRÁVO ŽÍT
V televizi, před obvyklým transparentem a obvyklou cisternou smývající krev, hovořil obvyklý komentátor. Slova volil opatrně, nezaujatě. A přitom ty kousky masa, co zřízenci v gumových rukavicích sbírali do pytlů, byly moje babička a můj dědeček. Lidé, kteří mne vytáhli z pekla dětského domova. Lidé, kteří mne vychovali. Přestože to nebyli moji pokrevní příbuzní, a protože byli starší než rodiče mých vrstevníků, říkal jsem jim dědečku a babičko.
Den nato jsem prodal auto a začal se plně věnovat práci v Zelených listech.

Když jsem nastupoval do autobusu, řidič se mne zeptal:
"Kam to bude, Bratře?"
"Na konec, pane řidiči, až na konec."
Na to ,pane` se řidič zamračil - podle mého oblečení typu "návrat k přírodě" si myslel, že jsem Bratr. Tak si ti nejzelenější říkají. Všichni lidé jsou zelení, někteří jsou zelenější. Tahle parafráze už dávno není veselá. Slovo Bratr v tomto zeleném významu se vždy píše s velkým "B".