Ve školních letech jsme ulítávali na písničce Mustafa Ibrahim ....

Mercury byl famózní zpěvák, i v těch nejvyšších polohách měl sytý hlas, měl neuvěřitelný charisma, obrovská osobnost. Na pódiu působil přirozeně, jako by se na něm narodil, prstíkem si vodil 70 tisíc diváků jako na provázku. Legendární scéna z koncertů ve Wembley, kdy se Mercury nechal korunovat a v hermelínovém plášti naprost samozřejmě usedl na trůn - to je prostě bomba. Nedokážu si v týto scéně místo něho představit žádnou jinou sebevětší osobnost šoubyznysu, aniž by to působilo trapně či nepatřičně.

Jeho velikost jsem plně docenil až při sledování koncertu na jeho počest, kdy se na jeho písničkách ošklivě vysekali jinak skvělí zpěváci (Robert Plant, Annie Lennox, Lisa Stansfield, Elton John a řada dalších). Jedinej George Michael to zvládl jakž-takž. Přitom v Mercuryho podání vypadají ty písničky velice jednoduše a vyvolávají dojem, že si je může zahalekat každej - jenže v tom je ten rozdíl: zahalekat je může opravdu každej, ale zazpívat jedině on.