„Povedzte Kefalín, čo vy si predstavujete pod takými slovami ´ústavní zvyklost´?“

„Soudruhu majore, to je když někdo něco udělá nebo rozhodne tak, aby to nebylo v rozporu s Ústavou. A dalším se to hodí a tak se tím řídí. Ale nařízeno to není a pokud někdo rozhodne nebo udělá něco jiného co taky není v rozporu s Ústavou (i když třeba proto, že ti co se na znění Ústavy podíleli to tam zapomněli zakázat), tak to sice někomu může připadat nezvyklé, může se o tom polemizovat, může se s tím nesouhlasit, může se o tom napsat článek do Blesku, ale to je asi všechno, co se proti tomu může dělat.

Napadla mne jedna příhoda z nějakého vojenského útvaru co jsem ji kdesi slyšel. Byl tam jeden praporčík, už pán v letech a ten dbal na to, aby ho vojáci zdravili. A to i absolventi. Když kolem něj nějaký voják šel a nepozdravil ho, tak zavelel: ´Soudruhu vojíne/svobodníku/desátníku/četaři, zastavte své kroky, jak to, že jste mne nepozdravil?...´
Ale absolventi, když už to měli "za pár", bývali povýšeni do důstojnických hodností. A jednou takový čerstvý podporučík potkal toho praporčíka a zavelel: ´Soudruhu praporčíku, zastavte své kroky, jak to, že jste mne nepozdravil?´. Praporčíka to zaskočilo a zakoktal: ´Měl byste mít ohled na mé šediny.´ Podporučík opáčil: ˇV Zákl jedna jedna se o šedinách nic nepraví.´

Tak ani o ústavních zvyklostech se v Zákl jedna jedna nic nepraví."