Zdravím, tak píši, protože si nemám s kým o tom pokecat. Je mi to asi i trochu trapné, ale věc se má tak, že když končí nějaký můj oblíbený seriál, tak se vždycky psychicky lehce sesypu. Například současná situace. Skončily Upíří deníky. Vím, jde o seriál nevalných kvalit, který asi nikoho moc neohromí, je hlavně pro náctileté holky atp. atp.. Já ho však začal sledovat, abych následně po 6. serii skončil a dnes jsem se dozvěděl, že seriál skončil (8. serií), tak jsem si dal poslední díl a ačkoliv už jsem si myslel, že mě to nijak nezasáhne, tak jsem brečel jak malá holka. Konec je poměrně nostalgický a prostě podle mě hrozně smutný. Bude to znít divně, ale jednoduše jsem měl rád ten pocit, že seriál stále běží a že postavy stále něco zažívají. Ten pocit, že když budu chtít, mohu zase naskočit a "žít" s nimi. Postavy jsem měl velmi rád, bratrská láska hlavních postav se mi hrozně líbila. A nyní konec. Říkal jsem si, že v pohodě, že si seriál dám znovu od začátku do konce, ale neměl bych na to. Ten konec je takový, že na to musím myslet pořád a jak mě to hrozně celé mrzí. Myslím, že nejvíc mě na tom dojímá ta definitivnost. To, že už ty postavy neuvidím zažívat nic nového, což je prostě těžké, jelikož jsem si postavy strašně oblíbil a zvykl si na ně. Vím, že to zní divně, když jsem skončil u 6. serie, ale jak jsem již psal, ta možnost kdykoliv se k nim zase přidat byla prostě uklidňující. Nyní cítím takovou prázdnotu. Podobně jsem se cítil už například po skončení O.C. nebo po konci Jak jsem poznal vaši matku, který mě tak strašně naštval a mrzel, že jsem to rozdýchával hodně dlouho a od té doby jsem si nikdy nepustil žádný díl z toho seriálu a u Upířích deníku to vidím úplně stejně. Myslím, že i další věcí je to, kde jsem byl před těmi 8 lety já a kde jsem dnes. Začal jsem se na to dívat s kamarádem, když jsem byli na střední a prostě nás to bavilo a v průběhu dlouhých let jsem se na to koukal a prostě s postavami žil. Teď už pracuji a nic není jako dřív. Je mi z toho prostě strašně smutno a cítím velkou depresi jako vždy , když končí můj oblíbený seriál. Vím, že to zní jako by tu psala nějaká mladá školačka. Konec konců, uvědomuji si, že to není zcela normální, ale nemůžu si pomoct, asi jsem prostě citlivka. Sžil jsem se s postavami, byly pro mě jako rodina a tohle je jakoby prostě umřely, protože už je nikdy neuvidím. Ach jo, neprožívá to někdo podobně? Fakt by mi to pomohlo. Momentálně se strašně obávám chvíle, kdy skončí Lovci duchů, seriál, který sleduji už mraky let a který zbožňuji a nedokážu si představit až skončí. To bude zas depka. Ach jo. Jsem asi vadnej...