Kdysi dávno jsem potkal ve vlaku rodinku. Měli syna - černouška. Asi tak pět let měl. Zřejmě paní měla dříve nějaké dobrodruštví, neboť pán, se kterým tam seděli byl běloch. Ona též. Každopádně, když by člověk zavřel oči a jen poslouchal, tak to byl čech jak poleno. Naprosto stejné chování jako všichni čeští kluci v jeho věku, včetně jazyka. Jmenoval se Honzík. Už je to víc jak deset let zpátky. Dneska možná slýchá cosi o zasranejch negrech z úst některých nemyslících spoluobčanů. Přitom čech každým coulem.