Jako dítě jsem vánoce miloval. Psala se sedmdesátá léta. Slezla se rodina od tetičky po strýčka, dal se symbolický dárek, vánoční "keř" (málokdy pod dva metry) svítil klasickými svíčkami, zpívaly se koledy (to bolševik nezakazoval). Pohoda jazz. Teď? Hrůza jímá můj vetchý wetware! Jít před svátky do obchodu koupit štryclu chleba - hodina. Lidi přemáhá pažravost a sunou před sebou dva vrchovaté vozíky, z nichž po svátcích polovinu vyhodí nezkonzumovanou. Berou si půjčky na věci (nechápou, že věci jen obtěžují!), které ani potřebovat nebudou. Zabíjejí své děti šidítkama, než by je /sic!/ napadlo dát jim lásku. Já jsem prožil krásné dětství v tak drasticky odsuzované totalitě. Teď? Kdyby to šlo, nejraději bych se na zimu oběsil a na jaro vstal z mrtvých.