...„Pozri, hen tam, volajaká Škodovka u lesa“.
Já oči nalepené na budíkách, jestli jsou teploty a tlaky tak, jak mají být, jsem jen řekl:
„Asi někdo na houbách nebo na procházce“.
Podíval se na mě shovívavě jako na nesvéprávného a povídá:
„Sa pozrieme, nie?“ Postavil Andulu na křídlo, potlačil a už si to hasíme ve třech metrech nad polem okolo toho auta u lesa. Když jsme ho míjeli ve vzdálenosti pár metrů, koukám okýnkem dovnitř a vidím holý zadek, jak se rytmicky zvedá nahoru a dolů.
„Pane Martančík,“ valím oči doleva na instruktora „oni tam fakt souloží!“
Zase ten pohled a povídá:
„Viem, nie? Som volačo zažil. Teraz riadiš ty a já sa pozerám!“
A už jsme to zase brali v opačném směru. Při asi pátém průletu stál vedle auta nahatý chlap, jednou rukou si zakrýval přirození a druhou nám hrozil pěstí. Chechtali jsme se až do přistání a pan Martančík mi povídá:
„Vieš synak, takýchto súložníkov uvidíš při práškarině vela. Zvykaj si!“ A měl pravdu. Milující se páry v přírodě se staly neodmyslitelnou součástí mého života práškaře. Později, už jako pilot na Čmeláku na stanici v Chebu, jsem ve svém rajónu znal přesně místa, kde jsem večer vždy při letu zpátky z pracovní plochy zpět na stanici v drtivé většině našel takovéto dvojice. A je to dobře, že se mají lidi rádi....

http://www.planes.cz/cs/article/100590/pameti-stareho-praskare-7-dil