Je to trochu pochmurné téma, ale nějakou dobu nad tím přemýšlím. Má smysl dožít se vysokého věku? Jistě, někteří lidé mají jak se říká tuhý kořínek. Zdraví jim slouží dlouho a to jak fyzické, tak duševní. Ale pravidlem to není. Měli jsme v rodině několik příslušníků, kteří se dožili kolem 90 let. Ale jejich poslední léta byla hodně odlišná. Uvedu dva příklady:

První příslušník byl dlouhodobě ležící. Netrpěl žádnou vážnější nemocí, jen byl prostě starý a nemohl už moc chodit. Časem nastoupila i stařecká demence (je to možná hrubý výraz, ale asi korektní). Později už o sobě moc nevěděl, komunikace s ním byla obtížná, mluvil nesmysly. Rodina s ním měla hodně práce, protože už pak nechodil na toaletu a musel nosit pleny. Posledních několik dní strávil v nemocnici, zemřel v noci, sám, ráno to akorát oznámili nejbližším.

Druhý příslušník, tentokrát žena. Byla do posledních okamžiků soběstačná. Měla jen problémy s klouby a tak chodila o berlích. Opět žádná vážnější nemoc, brala jen prášky na tlak a něco na křečové žíly, pokud vím. V mládí byla profesí učitelkou, ráda luštila křížovky, učila se cizí jazyky. Byla s ní vždy rozumná řeč, i ve vysokém věku. Žila jako vdova sama v bytě, na Vánoce k ní vždy jezidla její mladší sestra. Zemřela před Novým rokem, doma v kuchyni upadla na zem a už se nepostavila. Nějaká rozsáhlá mrtvice. Byla s ní celou dobu její sestra.

A teď jaká je pointa. Každý musíme jednou udejít, to je jasné. Ale jakým způsobem? Oboje úmrtí jsou samozřejmě smutné a všechno, ale říkám si s odstupem času, že osoba v druhém příkladu měla vlastně štěstí. Zemřela doma, nebyla sama, dokázala se vždy o sebe postarat a tak nebyla přítěží pro ostatní. Takovou smrt bych si přál. Teda v porovnání s prvním příkladem. Prostě žít si v pohodě do nějakého věku, nemusí být extra vysoký a pak šmytec. Bez dlouhé postupné degenerace.

Co vy, jak to vidíte?