Celý to má i opačnou stranu - do hor někteří chodí jak na přehlídkový molo a na nohy si vezmou měkký mokasíny.

Bylo krásné počasí. Slejzali jsme z Velké Deštné směrem na Luisino údolí. Není to žádná zvláštní horská tůra. Na Velké Deštné je to ze Šerlišského sedla cesta procházková, dají se tam potkat i kočárky. Pak přímou cestou dolů na Luisino údolí už je to kamenité, hrbolaté, kousek se jde potokem... po zelené. No a kousek nad tímhle rozcestníkem jsme potkali asi tři vysmátý chlápky, z nichž jeden měl dámský doprovod. Všichni nalehko, no bylo hezky, šli na procházku - asi z toho Luisina údolí.
A jak je tak zdravíme, tak se ta jediná slabá polovička toho veselého uskupení obrátila na manželku: "Tvrděj mi, že se jdem projít na Velkou Deštnou, že to je kousíček, ale já jim nevěřím, já je znám. Fakt je to jenom kousek?" Já se pochopitelně akorát hihňal, manželka odpověděla: "No opravdu to není daleko, trochu do kopce, ale to asi čekáte. Ale ty boty jste fakt netrefila..."
Ona na ten kopec vyrazila v žabkách, protože jí ti mameluci nejspíš nakecali, že je to taková poobědová procházka. Předpokládám, že ty žabky v místě, kde šla cesta potokem sundala a mlátila je s nima až na vrchol.