Vozík jsem jí už dávno předal. Jezdit podle toho jejího brownova pohybu se nedá. Jsem sice milující manžel, ale co je moc, je příliš.
Většinou po vchodu do obchodu nahlásím, že jdu do vetešnictví a oba to přijímáme s povděkem. Ona nemusí snášet, "jak jí funím za krk" a já neteču z toho, který pytlík rejže je ten správný.
I tak. Po prolezení "vetešnictví" (knihy, vercajk, občas hračky...) jí třeba potkám, jak prohlíží regál s chlastem. Mírně potěšen a překvapen třeba podotknu, že Campari taky nikde nevidím a dostanu sprďáka, že jsem "jí zasek". Ona tedy prohlíží ten chlast - vodka, whisky, becherovka, ale přemejšlí u toho, že musí koupit kyselý okurky a který no a u tohohle jí zaseknu, takže zapomene, co chtěla k těm okurkám.
Držet krok s tímhle a zároveň si udržet mentální zdraví nelze.