Za socíku skautíci oficiálně nebyli, takže jsme se s nimi na vandru nestřetli. To se spíš motali kluci v military. Ty naší bandě taky neseděli. My jsme byli pravověrní vandráci, takže nejlepší byl dlouhý poválečný kabát s hlubokýma kapsama, kam se vešel párek lahváčů. Ten se zaboha nesměl dostat rodičům do ruky, jinak by jej matka určitě buď vyhodila, nebo vyprala (fuj!). K tomu hadrový pytel od kafe se spacákem, omotaný špinavou prádelní šňůrou. Po revoluci, když se sem dostali perkusní revolvery a byli pár let legální k tomu patřila i zbraň.

Většinou jsme chodili tak ve 3 - 4 lidech (kytara, housle, harmonika, banjo)

... a sakra, reinkarnace!