Výňatek z klasika:

...Spousta lidí jako by pořád nemohla pochopit, že když tě má brát někdo vážně, musíš k němu mluvit jeho vlastní řečí. Když na ně spustíš bandurskou a cituješ přitom Shelleyho, berou tě jako nějakou cvičenou opici nebo něco na ten způsob, ale tomu, co povídáš, nevěnují nejmenší pozornost. Musíš prostě mluvit hantýrkou, jakou jsou zvyklí brát vážně oni. A platí to i naopak. Polovina politické inteligence, co chodí řečnit k dělníkům, nedokáže ty svoje moudrosti prodat a ne snad proto, že by své posluchače převyšovali, ale protože většina z těch děláků naslouchá spíš jejich hlasu než slovům, takže jim zas spousta věcí druhým uchem uteče; připadá jim to prostě víc jako fantasmagorie než jako běžná lidská řeč. Spočítal jsem si tedy, že je potřeba osvojit si několik různých způsobů řeči a používat vždycky ten pravý na pravém místě a občas taky ten špatný na špatném, zvlášť když to od tebe nikdo nečeká. To bys nevěřil, jak to s lidma dokáže zacloumat!...

Pan prezident promluvil řečí pražské kavárny a pražská kavárna pochopila.