Něco jako stockholmský syndrom? Proč ne - vidím všechny podstatné znaky. Znásilnit minulust před vlastním vědomím je naopak ukrutně těžké: musíš projít stresem, který ti tvé superego (podvědomí) vymaže z palice v rámci zachování/udržení jakéhos/takéhos mentálního zdraví. V jistém principu s tebou ale nemůžu souhlasit. V kurevskosti žijeme, nejsme tudíž ještě podrobeni vytěsnění negativit. Relativně klidná doba je vzpomínka na hezké dětsví (protože naše podvědomí ona negativa vytěsnilo). Nesmělá otázka: Co bude za třicet let? Jak si probíhající dění budeš pamatovat? Budeš blít, možná při vzpomínce onemocníš. Možná ale taky půjde o milý zážitek jako dnes (dle konspirátorů). Nevím. Dožít se toho ale nechci.