Těmi vraty vyjíždím z garáže, většinou couvám a vlevo z auta nevidím. Když není někdo, kdo by mi ukázal, jestli tam někdo nejde, vyjíždím ne krokem, ale kousek po kousku a koukám, jestli se někdo nevynoří zpoza sloupku. Pokud ano, zajedu zpátky a ukážu, že může jít.
Nedávno se stalo, že šel pán, asi tatínek, postavil se mi před auto ZÁDY K MÉMU AUTU a ukázal malé holčičce, že může jít. Asi ji poučil, že ONA má přednost. Asi má, já jí to neberu (viz výše). Ale jednou se může stát, že holčička až poporoste se bude blížit k přechodu, čumět do smarfounu, na uších sluchátka a vleze pod rozjetý kamion. A její přednost jí bude na dvě věci.