Ohledně "obyčejných lidí" - přikládám úryvek z knihy "Dobrý člověk ještě žije".

---------------------------------
.... „Ježto, madame, beztoho nemáme co dělat, využijme toho ubožáka; vypadá trochu hloupě, chodí sem tam po dědinách a hraje na klarinet, takže patrně dobře zná lidi z hospod. Vytáhněme z něho, co si lidé v kraji myslí, pakliže...”
„Psst!”
„... pakliže si vůbec něco myslí.” Zeptal se mě tedy:
„Pověz nám, můj milý, jaký je v kraji duch?”
Opakuji:
„Duch?”
A tvářím se přihlouple.
A zamžoural jsem na svého milého tlouštíka, totiž na pana z Asnois; kroutil si vousy, nechal mě mluvit; ale potají se smál do své široké tlapy.
„Zdá se, že mnoho ducha v tomto kraji není,” povídá ten druhý ironicky. „Ptají se tě, můj milý, co se myslí, co se mluví. Jsou zde dobří katolíci? Oddaní králi?”
Odpovídám:
„Bůh je veliký a král převeliký. Milováni jsou oba.”
„A co soudí lid o šlechtě?”
„To jsou velicí páni.”
„Drží tedy s nimi?”
„Ale ovšem, velmožný pane, toť se ví.”
„A jsou proti Concinimu?”
„A to zas ne: s tím také drží.”
„Jak to, k čertu, jak to? Vždyť jsou to naši nepřátelé!”
„Neříkám, že ne... Možné to je... Drží s oběma.”
„No, ale je přece nutné zvolit buď jednoho, nebo druhého!”
„Je to nutné, pane můj? Copak se bez toho neobejdu? V tomto případě to chci. Pro koho z nich doopravdy jsem?... Pane můj, to vám řeknu někdy jindy. Budu o tom přemýšlet. Je na to třeba času.”
„A nač chceš čekat?”
„No přece, pane můj, abych se dověděl, kdo bude silnější.”
„A to se nestydíš, ty šibale? Což nedovedeš rozeznat noc ode dne a krále od jeho nepřátel?”
„Na mou duši, pane můj, to ne. Ptáte se mne na příliš těžké věci. Vidím ovšem, že je den; nejsem slepý; ale co se týká volby mezi stoupenci pana krále a stoupenci pánů šlechticů, to bych vám opravdu nedovedl říci, kteří z nich lépe pijí a více neplech tropí. Neříkám o nich nic zlého; mají báječný apetit: daří se jim jistě dobře. I vám, pane můj, přeji všechno nejlepší. Mám rád znamenité jedlíky; sám bych to rád dělal. Ale nemám-li vám nic zatajovat, raději mám ty přátele, kteří jedí u jiných.”
„Ty chytráku, ty tedy nemáš rád nic.”
„Pane můj, mám rád to, co mi dělá dobře.”
„A nemůžeš to obětovat svému panu králi?”
„Ovšem, že to chci, pane, když to jinak nejde. Ale přece jenom bych rád věděl, co by tak asi pan král měl na zub, kdyby nás tu ve Francii nebylo několik, kteří milujeme své vinice a svá pole! Každý má své zaměstnání. Jedni jedí. A druzí... ti druzí jsou pojídáni. Politika je umění jedlické. Co bychom si s ní počali, my ubožáci? Mějte si politiku vy, pole a vinice my. Mít nějaký názor, to pro nás nic není. My jsme nevědomci. Co jiného umíme než náš otec Adam - (byl prý také vaším otcem; ale já myslím, že ne... snad tak ještě vaším bratrancem...), co jiného umíme než hnojit svou zem, zúrodňovat ji, rozkopat, poorat její boky, zasévat, sklízet seno a obilí, ořezávat a roubit révu, kosit a svážet snopy, zrno mlátit a hrozny lisovat, stáčet víno, péci chléb, štípat dříví, otesávat kámen a stříhat plátno, sešívat kůže a kout železo, tepat a stolařit, příkopy kopat a stavět cesty, budovat města a jejich katedrály, upravovat na čele země vlastníma rukama zahradní výzdobu, vykouzlit na zdech a dřevěných výplních zakleté obrazy světla a stínů, vydlabávat z kamenného obalu krásná bílá a nahá těla, číhat ve vzduchu na letící zvuky, zachycovat a uvězňovat je do hnědě zlacených boků sténajících houslí nebo do mé duté flétny, zkrátka stávat se pány země, ohně, vody, vzduchu, všech čtyř živlů, a učinit je služebníky k své potěše... co jiného dovedeme a jak bychom si mohli domýšlet, že rozumíme politickým otázkám, šlechtickým sporům a posvátným záměrům královským, politickým zápletkám a jiným takovým metafyzikám? Nikdy, pane, není radno výše pšoukat, než kam může zadnice koukat. Jsme jako zvířata ve stádě a stvořeni jenom k tomu, abychom byli biti. Ovšem! Ale která pěst je nám nejmilejší a který klacek se zádům zdá nejmilostivější... to je, pane, otázka těžká a pro můj ubohý mozek příliš nesnadná! Abych vám pravdu řekl, mně je jeden jako druhý! Kdybych vám měl odpovědět, to bych musil mít ten klacek sám v ruce, potěžkat jeden i druhý a důkladně je vyzkoušet. A když toho není, nezbývá nic jiného než trpělivost!
Trp, trp, kovadlino. Trp, dokud jsi kovadlinou. Až budeš kladivem, budeš bušit a bít...”...