Na kole jsem jezdil. Výletně. Už nejezdím. Výletuji pěšky.
Zatím jsem moc účastníků Tour de France na silnici nepotkal, byť se tak někteří tváří.
Cyklisté mi nevadí, motorkáři taky ne. Vadí mi bezohlední cyklisté a bezohlední motorkáři. Stejně jako bezohlední řidiči. Takoví, co si myslí, že "teď jsem na silnici JÁ, padněte na kolena". Když už jsme u těch motorkářů, tak typicky třeba majitelé pojízdných sekaček nebo co to má za motůrečíček, co se na semaforech vždycky procpou na pole position a jak padne zelená, začnou zdržovat celý štrůdl aut za sebou, snažíce se s kozím dechem o opak decelerace.
Cyklistům se vyhýbám velikým obloukem, trpělivě jezdím za nimi, nedělám naschvály. Toleruji je a obdivuji jejich odvahu (a to myslím vážně).
V manévrovací schopnosti jízdního kola věřím. Nevěřím v chladnou hlavu a manévrovací schopnosti 99 procent všech posádek na kolech.